Zpátky k Filoláovi
Zpátky k pozdním pýthagorejcům
Zpátky na Předsokratiky
Zpátky na domovskou stránku fysis.cz
|
Filoláos Zlomky DK 44 B
Jako první z pýthagorejců vydal spis O přírodě, jehož začátek je takovýto: (1) „Přirozenost byla v kosmu spojena z neomezených a vymezujících [principů], (2) a stejně tak celý svět i vše, co v něm je.”
B 2 /1 = Stobaios, Anthologium I, 21, 7a = I, 187, 16 Wachsmuth (ed. Huffman) Z Filoláova spisu O světě: (1) Všechny jsoucí [věci] jsou nutně buď vymezující, nebo neomezené, nebo vymezující i neomezené [současně]; (2)
nemohou však být vždy pouze neomezené.
B 2 /2 = Damaskios, De principiis I, 101, 3 Ru. Že jsoucí sestává z meze a bezmezna, jak říká Platón ve Filébovi (23c) a Filoláos ve spisu O přírodě.
B 3 = Iamblichos, In Nicomachi arithmeticam 7,8 - 8,7 Pistelli (ed. Huffmann) Ve vlastním slova smyslu by však to spojité a sjednocené (kontinuální) mohlo být nazváno velikostí; zatímco to, co leží v řadě za sebou a je rozlišené (diskrétní), množstvím. (...) V případě sjednoceného je dělení možné provádět do nekonečna, ale přidávání je omezené, zatímco v případě množství je tomu právě naopak: přidávání je možné do nekonečna, a naopak dělení je omezené. Ze své přirozenosti jsou obě tyto veličiny v myšlení nekonečné, a proto nepochopitelné pro vědy. (7,24) Vždyť podle Filoláa: „Vůbec nic by nebylo poznáváno, kdyby bylo vše neomezené.“ Protože je nutné, že přirozenost vědy lze pozorovat na těch věcech, které jsou boží prozřetelností dovedeny k přesnosti, oddělily a vymezily si některé vědy z obojího (z velikosti a z množství), co je pro ně uchopitelné: cosi z množství nazvaly počet, který je už poznatelný; a z velikosti pak určitou velikost. A oba tyto druhy podřadily pod jim náležité rody vědy: počet pod aritmetiku, určitou velikost pod geometrii.
B 4 = Stobaios, Anthologium I, 21, 7b (188, 5 Wachsm.) A věru všemu, co je poznáváno, náleží číslo. Bez něj totiž nic ani nemůže být myšleno, ani poznáno.
B 5 = Stobaios, Anthologium I, 21, 7c (188, 9 Wachsm.) Číslo má ovšem dva rozdílné druhy: nesmírný a uměřený, třetí pak uměřeně-nesmírný, smíšený od obou. Každý z těch druhů má mnoho podob, které každý sám ukazuje.
B 6 = Stobaios, Anthologium 7d; 188,14 Wachsmuth (ed. DK) S přirozeností a harmonií se to má takto: Jak jsoucnost věcí, která je věčná, tak i sama přirozenost, dovolují pouze božské
poznání a nikoli lidské – s výjimkou toho, že nic z toho, co je, a co my poznáváme, by nevzniklo, kdyby nemělo základ ve
jsoucnosti věcí, ze kterých se skládá svět, a to vymezujících i neomezených. Protože však tyto principy existovaly, aniž
byly něčemu podobné nebo s něčím sourodé, bylo by bývalo nemožné uspořádat z nich svět, kdyby k nim nepřistoupila
harmonie, ať už vznikla jakýmkoli způsobem. Co je podobné a sourodé, to harmonii nikterak nepotřebovalo, avšak to, co
je nepodobné, různorodé a nestejně uspořádané musí být takovou harmonií sevřeno, pokud má být pohromadě
v uspořádaném světě.
Svědectví pocházející od Filoláa. „Rozsah harmonie je kvarta a kvinta. Kvinta jevětší než kvarta v poměru 9 : 8. Od nejhlubšího tónu (hypaté) ke střední struně (mese) je totiž kvarta, od střední struny k nejvyššímu tónu kvinta. Od nejvyššího tónu k třetí struně je kvarta. A od třetí struny k nejhlubšímu tónu je kvinta. Mezi střední strunou a třetí strunou je poměr 9 : 8, kvarta má poměr 4 : 3, kvinta 3 : 2, oktáva 2 : 1. Takto je harmonie pět poměrů 9 ku 8 a dva menší půltóny (diesie, obvykleji leima), kvinta jsou tři poměry 9 : 8 a jeden menší půltón, a kvarta jsou dva poměry 9 : 8 a jeden menší půltón. “ Je třeba mít na paměti, že v tomto případě nazývá třetí strunu na sedmi-strunné lyře „ta vedle střední“ (paramesé), [tedy] předtím, než se tam vloží rozdělující tón na osmi-strunné lyře. Neboť tato struna [třetí] je od drufé seshora vzdálena v nedělitelném poměru tří půltónů. Od tohoto intervalu vložená struna odebrala tón. Při takovémto rozdělení zůstal zbylý půltón mezi nynější třetí strunou a tou vedle střední. Pak dává dobrá smysl, že dřívější třetí struna byla vzdálena od nejvyšší struny o kvartu, a tento interval má místo ní struna vedle střední (paramesé). Avšak ti, kteří toto nechápou, namítají, že není možné, aby třetí struna byla vůčí nejvyšší (nété) v poměru 4 : 3. Jiní však celkem přesvědčivě říkají, že vložený tón nebyl vložen mezi střední a třetí strunu, ale mezi třetí a tu vedle střední. Také říkají, že byla místo ní nazvána třetí, a že dřívější třetí struna se stala „dělící“ (diazeuxis). Dodávají, že Filoláos jménem „ta vedle střední“ (paramesé) nazýval dřívějším jménem „třetí“, ačkoli byla o kvartu od nejvyšší.
B 7 = Stobaios, Anthologium I, 21, 8 (189, 17 Wachsumth), ed. Huffmann To první, co bylo souladně spojeno v jedno ve středu koule, se nazývá Hestia.
B 8 = Iamblichos, In Nicomachi arithmeticam 77, 9 Pistelli Pokud je ovšem podle Filoláa na počátku všeho jednotka (monas) - [neříká přece počátku všeho jedno (hen)?]...
B 9 = Iamblichos, In Nicomachi arithmeticam introductionem 19, 21 Pistelli
B 10 /1 = Nikomachos, Introductio arithmetica II, 19, 1 Hoche; p. 115, 2 Soulad jistě vzniká z protikladů. Soulad je totiž velmi vhodně smíšená jednota (henósis) a vzájemná uměřenost dvou myšlenek [?].
B 10 /2 = Theón Smyrn., De utilitate mathematicae 12, 10 Hiller
B 11 /1 = Theón Smyrn., De utilitate mathematicae 106, 7-11 Hiller ... O desítce podrobně pojednávají Archytás v díle O desítce a Filoláos ve spisu O přírodě...
B 11 /2 = Stobaios, Anthologium I, prooem. cor. 3 (p. 16, 20 Wachs.)
B 12 = Theón Smyrn., De utilitate mathematicae (18, 5 W.) Těles sféry je pět. Jsou to ve sférách: oheň, voda, země vzduch a páté, loď [?] sféry.
B 13 = Theologumena arithmeticae 25, 17 de Falco; ed. Huffmann Principy rozumového živočicha jsou čtyři: mozek, srdce, pupek, pohlaví; jak říká Filoláos v díle O přírodě: „Hlava je principem mysli, srdce života a vnímání, pupek zakořenění [zárodku] a prvního vzrůstu, pohlaví pak vyřinutí a vznikání semene. Mozek obsahuje princip člověka, srdce živočicha, pupek rostliny, pohlaví pak všeho dohromady. Vždyť ze semene všechno vzkvétá a bují."
B 14 /1 = Kléméns Alex., Stromata III, 17 (př. Černušková a Pilátová) Je vhodné připomenout i Filoláova slova. Tento Pýthagorův žák říká: "I staří theologové a věštci dosvědčují, že duše je připoutána k tělu za trest, je v něm pohřbena jako v hrobě."
B 14 /2 = Platón, Gorgias 493ac Já jsem totiž od kteréhosi z moudrých mužů [Filoláos?] už také slyšel, že my jsme nyní mrtví a naše tělo (sóma) že nám je hrobem (séma); že ta část duše, ve které jsou žádosti, má vlastnost dá se přemlouvat a obracet se nahoru dolů. A tuto část duše, pro její schopnost dát se přemluvit a uvěřit, kterýsi vtipný vypravěč, snad ze Sicílie nebo z Itálie [Empedoklés nebo Filoláos?], obrazně nazval, užívaje slovní hříčky, sudem; nerozumné lidi nazval nezasvěcenými a u nerozumných lidí přirovnal tu část duše, ve které jsou žádosti, její nezřízenou složkou bez pevných stěn, přirovnal ji k děravému sudu, narážeje na její nenasytnost. A právě proti tobě, Kaliklee, ukazuje tento muž, že z těch, kdo jsou v říši Hádově - on mluví o „neviditelném (to aides)" - tito jsou nejnešťastnější, ti nezasvěcení, a nosí vodu do děravého sudu jinou takovou děravou nádobou, sítem. Tím sítem tedy myslí, jak řekl můj vypravěč, duši; k sítu přirovnal duši nerozumných, jako by byla děravá, protože v sobě nemůže nic držet pro svou nespolehlivost a zapomnětlivost.
Což jste, Kebéte, neslyšeli ty a Simmiás o těchhle věcech? Vy, kteří jste poslouchali Filoláa? (Kebés:) Z kterého pak asi důvodu říkají, že není dovoleno sebe sama zabíjet, Sókrate? Já jsem slyšel již od Filoláa, když u nás [v Thébách] pobýval, na to ses mne právě tázal, i od některých jiných, že se to nesmí dělat, ale nic určitého jsem o tom od nikoho nikdy neslyšel. V tajných řečech [orfiků?] se mluví o tom, že my lidé jsme v jakémsi vězení, a že člověk se z něj nesmí vyprošťovat ani utíkat. Ta věc je pro mne příliš vysoká a nesnadno pochopitelná; avšak tohle se mi zdá, Kebéte, dobře vyslovené, že bohové o nás pečují, a že my lidé jsme částí majetku bohů. Proto tedy, Kebéte, ti, kterým nějak záleží na jejich duši a nežijí pro pěstování těl, nechávají všechny takové lidi stranou a nejdou s nimi společnou cestou, protože takoví lidé nevědí, kam jdou. Sami totiž mají za to, že se nesmí jednat v rozporu s filosofií a s jejím osvobozujícím a očistným působením, proto ji následují a dávají se tou cestou, kudy je ona vede.
Z Filoláových Bakchantek [asi chybné uvození]:
B 18 = Stobaios, Anthologium I 25, 8 (214, 21 Wachsmuth)
Sedmička sama nerodí ty uvnitř desítky, ani není rozena od jiného čísla mimo jednotku. Pro ji pýthagorejci nazývají pannou bez matky. Je totiž vůdce a vládce všech, bůh, jeden, vždy jsoucí, jediný, nepohyblivý, sám se sebou stejný, odlišný od ostatních.
B 20a = Ióannés Lydus, De mensibus IV, 12 (IV, 64 Wünsch) Správně tedy Filoláos říká, že dvojice náleží Kronovi, jehož prostí lidé nazývají Čas.
B 21 = Stobaios, Anthologium I, 20, 2; 172, 9 Wachs. Z Filoláova spisu O duši. Filoláos považuje svět za nezničitelný. V díle O duši to říká takto: ...
B 22 /1 = Claudianus Mamertus II, 3; 105, 5 Engelbr. |
|
Zpátky k Filoláovi
Zpátky k pozdním pýthagorejcům
Zpátky na Předsokratiky
Zpátky na domovskou stránku fysis.cz