A 1  =  Diogenés Laertios II, 6 - 15 (pracovní verze s použitím překladu Antonína Koláře, Pelhřimov 1995)

(6) Anaxagorás, syn Hégésibúlův nebo Eubúlův, pocházel z Klazomen. Byl posluchačem Anaximenovým a první postavil k látce rozum. Svůj příjemně a duchaplně složený spis začíná takto: „Všechny věci byly pospolu; potom přišel rozum (nús, mysl, intelekt) a uspořádal je." (viz B 1) Proto byl Anaxagorás taky nazýván „Rozum" (Nús). Např. Timón o něm takto mluví v Posměšcích (fr. 24 D):

                        Někde též říkají, Anaxagorás statečný rek je
                        „Rozum", neboť sám jistě má rozum, jenž náhle se vzbudiv,
                        všechno vespolek spojil, co dříve zmateno bylo.

Vynikal urozeností a bohatstvím, ale též velkodušností, neboť majetek po otci postoupil svým příbuzným. (7) Když mu totiž vytýkali, že se o něj nestará, odvětil: „Proč se tedy o něj nestaráte vy?" Nakonec se jej vzdal a věnoval se pozorování přírodních jevů, nestaraje se o věci veřejné. Když mu kdosi řekl: „Což ti nic nezáleží na vlasti?", odpověděl: „Zmlkni, mně přece na mé vlasti velice záleží" - a ukázal přitom na nebe.

Za přechodu Xerxova (480 před n. l.) mu prý bylo dvacet let a celkem žil 72 let. Podle Apollodórovy Kroniky se narodil v 70. olympiádě (500 až 495 před n. l.) a zemřel v 1. roce 88. olympiády (428 až 427 před n. l.). Filosofií se začal zabývat v Athénách, když mu bylo dvacet let, za archonátu Kalliova (456 před n. l., správně však Kalliadova, 480 před n. l.), jak praví Démétrios Falérský v Soupise archontů – a strávil tam prý třicet let.

(8) Slunce považoval za kus rozžhaveného železa, větší než Peloponés. Jiní to však připisují Tantalovi. Na Měsíci prý jsou obydlí, vrchy a údolí. Principem všeho jsou stejnorodá (seménka kvalit): jako je totiž zlato sestaveno ze zlatého prachu (viz A 41), tak je veškerenstvo složeno z maličkých stejnorodých těl. A principem pohybu je rozum. Ta z těl, která jsou těžká, zaujímají spodní místo, například země; ta, která jsou lehká, se drží nahoře, jako třeba oheň; voda a vzduch pak mezi nimi. Tak přece moře spočívá na zemi, která je plochá, když se (z ní) díky Slunci vypařila vlhkost.

(9) Hvězdy byly původně poutány jakoby na klenbě tak, že pól byl viditelný pořád jako její vrchol (tj. kolmo nad zemí), později však získal sklon. Mléčná dráha je prý shromáždění světla hvězd, neosvětlených Sluncem (rkp čtení: odraz slunečního světla od neosvětlených hvězd). Komety jsou umožněny setkáním záře bloudících (hvězd). Meteory jsou jiskry vymršťované vzduchem (viz Xenofanés A 44). Vítr vzniká, když je vzduch zjemněn působením Slunce. Blesky (hřmění?) zase tehdy, když se srážejí mraky; zemětřesení pronikáním vzduchu do země. Živé bytosti povstaly z vlhka, tepla a něčeho zemitého, poté vznikají ze sebe navzájem – a to tak, že samci z pravých částí, samice pak z levých.

(10) Říká se, že předpověděl pád kamenného meteoritu, k němuž došlo u Kozích říček; prý o něm řekl, že má spadnout ze Slunce. Proto taky Eurípidés, který byl jeho žákem, nazval ve své tragédii Faethón Slunce „zlatou hroudou". Když prý přišel do Olympie, usedl v koženém plášti, jako kdyby mělo pršet - a stalo se tak. Když se ho kdosi ptal, zda hory v Lampsaku někdy budou mořem, odpověděl prý: „Pokud k tomu nebude chybět čas." Když se ho jednou ptali, k čemu se zrodil, odpověděl: „Ke spatření Slunce, Měsíce a nebe." Když mu kdosi řekl: „Byl jsi zbaven společnosti Athéňanů", odvětil: „Ne já jejich, ale oni mé." {Když spatřil náhrobek Mausólův, pravil: „Nákladný hrob je obrazem majetku, proměněného v kámen."} (stavba je ovšem až z roku 353 před n. l.)

(11) Když kdosi těžce nesl, že má zemřít v cizí zemi, řeku mu: „Odevšad je sestup do Hádu stejný." Zdá se, jak praví Favórinos v „Rozmanitých příbězích", že jako první prohlásil, že Homérovy básně pojednávají o zdatnosti a spravedlnosti; takovým výkladem se obšírněji zabýval Métrodóros z Lampsaku, jenž byl jeho známý a první studoval tohoto básníka z přídozpytného hlediska. Anaxagorás byl také první, kdo vydal sepsanou knihu. Silénos v první knize Dějin (cca 100 před n. l.) tvrdí, že za Démylova archonátu (Démontiónova?, 470 před n. l.) spadl z nebe kámen (12) a že Anaxagorás říkal, že celé nebe sestává z kamenů. Ty se udržují (na svých místech) prudkým otáčivým pohybem a spadnou, když se tento pohyb zvolní.

O soudu nad ním se říkají různé věci. Sótión v Nástupnictvích filosofů tvrdí, že jej Kleón zažaloval z bezbožnosti („asebeia"), protože prohlásil Slunce za kus rozžhaveného kovu; byl odsouzen k pokutě pěti talentů a k vyhnanství - poté, co jej obhajoval Periklés, jeho žák. Satyros ale v Životech vykládá, že žalobu podal Thúkydidés, politický odpůrce Perikleův, a to ne pouze z bezbožnosti, nýbrž i z „médismu" (poperštění), a že byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti.

(13) Když mu současně oznámili dvě zprávy, tu o jeho odsouzení a úmrtí jeho synů, řekl prý o svém odsouzení, že „ony soudce i mne přirozenost už dávno odsoudila," – a o svých dětech: „Věděl jsem, že jsem je zplodil smrtelné." Někteří však druhý výrok připisují Solónovi, jiní Xenofóntovi, ale Démétrios Falérský ve spise O stáří tvrdí, že Anaxagorás pochoval své syny vlastníma rukama. Hermippos pak v Životech praví, že byl zavřen ve vězení a měl zemřít. Periklés ale předstoupil před shromáždění a tázal se, zda mají něco, z čeho by jej obvinili co do jeho způsobu života. Když pak nic neodpovídali, pravil: „I já jsem přece jeho žákem! Neusmrcujte toho člověka, když jste podníceni pomluvami, ale poslechněte mě a propusťte ho!" A propustili jej, on však nesnesl tu svévoli a sám odešel.
(14) Hierónymos zase v druhé knize Roztroušených poznámek tvrdí, že Periklés jej předvedl před soud tak zničeného a vyhublého nemocí, že byl propuštěn spíš ze soucitu než rozsudkem. Tolik tedy o soudu nad ním. Říkalo se snad také, že měl nepřátelský vztah k Démokritovi, kterého prý nepustil ke společnému hovoru (viz IX, 34-35). Nakonec se odstěhoval do Lampsaku a tam zemřel. Když se ho předáci obce ptali, jaké je jeho poslední přání, řekl prý, aby si děti mohly každý rok hrát v tom měsíci, kdy zemře. Tento zvyk se zachovává ještě i nyní.
(15) Když zemřel, pochovali jej Lampsačtí se všemi poctami a na hrob mu dali nápis:

                        Anaxagorás, k cíli jenž pravdy pronikl nejblíž
                          o řádu nebeském, tady na věky uložen jest.

Je i náš epigram na něho:

                        Slunce prohlásil za rozžhavený kus kovu
                          Anaxagorás, a proto mu byla souzena smrt.
                        Před ní jej přítel Periklés zachránil sice, však přece
                          života muž ten se zbavil, tak jemnou moudrostí slul.

Byli též tři jiní Anaxagorové, z nichž jeden byl řečník směru Ísokratova, druhý byl sochař, jehož vzpomíná Antigonos, třetí gramatik, žák Zénodotův.

A 2  =  Harpokratión Gramm., Lexicon in decem oratores Atticos; p. 33 Dindorf

Sofista Anaxagorás z Klazomen, syn Hégésibúlův, žák Anaximena z Mílétu. Byl zván „Rozum“, jelikož pravil, že všechno střeží látka a rozum (nús, myl, intelekt).

A 3  =  Súda, s. v. Anaxagoras

A 4  =  Kyrillos Alex., Contra Julianum I; p. 12b

A 4a  =  Marm. Par. ep. 60 (F GrHist. 239 A 60; II, 1000, 22)

A 5 /1  =  Diogenés Laertios, Vitae philosophorum IX, 41 (= Démokritos A 1, 41)

Pokud jde o čas Démokritova života, byl mladý, když Anaxagorás byl už starý, jak sám říká v Malém uspořádání, byl o 40 let mladší než on. Říká také, že Malé uspořádání sepsal 730 let po dobytí Ília.

A 5 /2  =  Diogenés Laertios, Vitae philosophorum IX, 34-35 (= Démokritos A 1, 34-35)

Později se Démokritos sblížil s Leukippem a podle některých také s Anaxagorou, byl o 40 let mladší než on. Favórinos však v Rozmanitých příbězích tvrdí, že Démokritos o Anaxagorovi říkal, že jeho názory o Slunci a Luně nejsou jeho vlastní, ale staré, že si je Anaxagorás přivlastnil. (35) Prý také tupil jeho názory o uspořádání světa a o mysli, měl k němu špatný vztah, protože jej prý nepřijal za žáka. Jak ho tedy mohl poslouchat, jak se někteří domnívají?

A 6 /1  =  Filostratos, Vita Apollonii II, 5; p. 46, 22 Kayser

A 6 /2  =  Filostratos, Vita Apollonii I, 2; p. 3, 6 Kayser

A 7 /1  =  Strabón, Geographica XIV; p. 645

Anaxagorás z Klazomen byl vznešený muž a filosof přírody (fysikos), žák Anaximena z Milétu, učitel přírodního filosofa Archeláa a básníka Eurípida.

A 7 /2  =  Eusebios, Praeparatio evangelica X, 14, 13

Archeláos v Lampsaku následoval Anaxagorovu školu.

A 7 /3  =  Kléméns Alex., Stromata I, 63

Na Thaléta navázal Anaximandros z Milétu, syn Praxidama, na něho zase Anaximenés z Milétu, syn Eurystrata, a dále Anaxagorás z Klazomen, syn Hégésibúla. Anaxagorás přenesl toto studium z Iónie do Athén. Po něm následuje Archeláos, jehož posluchačem byl Sókratés.

A 7 /4 = Pseudo-Galénos, De historia philosophica. 3 Diels (Dox. 599)
 

A 8 = Simplikios, In Physica 25, 19

Empedoklés z Akragantu se nenarodil o mnoho dříve než Anaxagorás.
 

A 9 = Proklos, Ad Eucl. p. 65, 21

Po něm [Pýthagorovi] ukázali mnohé geometrické věci Anaxagorás z Klazomen a Oinopidés z Chiu, který je o málo mladší než Anaxagorás.

A 10 /1 = Kedrénos Georgios, Compendium historiaurum I, 165, 18 Bekk.

A 10 /2 = Ammianus Marcellinus XXII 16, 22

Podle egyptského učení předvídal Anaxagorás, že budou z nebe padat kameny, a ohmatávaje studniční bláto, předpověděl budoucí zemětřesení.

A 11 /1 = Marm. Par. ep. 57 (F GrHist. 239 A 57; II, 1000)

A 11 /2 = Plinius, Naturalis historia II, 149

Řekové chválí Anaxagoru z Klazomen, že 2. roku 78. olympiády předpověděl na základě znalosti nebes, který den spadne kámen směrem od Slunce, což se stalo za dne v části Thrákie u Kozích říček. Tento kámen veliký jako vůz, celý opálený, se ukazuje podnes; tehdy právě zářila v noci kometa. Věří-li kdo této Anaxagorově předpovědi, měl by doznat, že je od učence zázračnější rozřešit smysl přírody, a říci, zda je Slunce z kamene, či zda vůbec je na něm kámen. Kameny padaly nepochybně častěji. Na cvičišti v Abýdu je uctíván i menší kámen, jehož pád na zem Anaxagorás předpověděl.

A 11 /3 = Eusebios, Chron.

Kámen z nebe spadl do Kozí řeky roku 1551 po Abrahámovi (3. rok 78. olypidády, = roku 466 před n. l.).
 

A 12 = Plútarchos, Lysander 12

Jiní zase uvádějí, že tuto porážku zvěstoval pád kamene [meteoritu]. Jak se totiž většina domnívá, spadl u Kozích říček z nebe obrovský kámen. Ukazuje se tam ještě i nyní a Chersonésané jej mají v posvátné úctě. Také Anaxagorás prý předpověděl, že se jedno z těles upevněných na nebi vlivem nějakého kolísání nebo otřesu utrhne a spadne dolů; také žádná z hvězd prý nezůstane na tom místě, kde se objevila, neboť hvězdy jsou z kamene a jsou těžké, září prý jenom nárazem a lomem vzduchu, drží se pohromadě vířivým a prudkým otáčením, ale nakonec se silou utrhují, ač snad zpočátku byly (?) zadržovány od pádu sem, když se studené a těžké částky odlučovaly od celku.

A 13 /1 = Plútarchos, Pericles 16

Celé toto [Perikleovo] přesné hospodaření vedl jeden otrok jménem Euangelos. Měl k tomu nadání jako nikdo jiný, nebo ho Periklés k ekonomii připravil. To bylo přímo v protikladu s  šikovností Anaxagory, neboť ten ve svém nadšení a velkomyslnosti zanedbával dům a neobdělanou půdu nechal na pastvu ovcím.

A 13 /2 = Platón, Hippias maior 283a

S Anaxagorou se prý stalo právě naopak než s vámi:
Bylo mu totiž odkázáno velké dědictví, ale on se o ně nestaral a o všechno přišel, tak nerozumně prý mudroval.
 

A 14 = Tertullianus, Apologia 46

A 15 /1  =  Platón, Phaedrus 269e-270a

Sókratés: Skoro se mi zdá, můj milý, že se Periklés osvědčil jako nejdokonalejší ze všech pochopitelně v rétorice.
Faidros: Pročpak?
Sókratés: Ke všem velkým dovednostem je zapotřebí tlachání a zkoumání jevů v povětří, o přírodě; neboť ta povýšenost mysli a všestranná účinnost do nich vchází, jak se zdá, odněkud odtamtud. Toto si Periklés osvojil navíc ke svému přirozenému nadání. Myslím si totiž, že když se setkal s Anaxagorou, který byl právě takovýto, byl naplněn meteorologií a pochopil povahu mysli i nerozumu, kterými se Anaxagorás především zabýval, a zavlekl odtud do řečnického umění vše, co mu mohlo být prospěšné.

A 15 /2 = Ísokratés XV, 235

Periklés byl žákem dvou mužů: Anaxagory z Klazomen a Damóna, který byl v oněch časech považovaný za nejrozvážnějšího z krajanů.

A 15 /4 = Cicero, De orat. III, 138

A 16 = Plútarchos, Pericles 6 (v závislosti na překladu R. Mertlíka)

A 17 /1  =  Plútarchos, Pericles 32

Za těch časů [začátkem peloponéské války] pak (...) také Diopeithés podal návrh, aby byli obžalováni ti, kteří neuznávají božské věci nebo vyučují řeči o nadzemských věcech, neboť se pokoušel prostřednictvím Anaxagory uvalit podezření na Periklea. (...) Anaxagorás byl pak ze strachu odeslán z města.

A 17 /2 = Diodóros XII, 39

A 18 = Plútarchos, Nicias 23

První, kdo mnohem jasněji než všichni ostatní – a velmi odvážně – podal napsaný výklad o osvětlení i stínu Měsíce, byl přece Anaxagorás. Nebyl to dávný autor, ani výklad slavný, nýbrž ještě zakázaný, seznamovali se s ním opatrně a důvěrně jen jednotlivci. Tenkrát totiž nesnášeli ty, kdo zkoumají přírodu, a takzvané meteórolaschy [ty, kdo se zabývají vznášejícími se věcmi; hvězdáře], protože prý neuznávají božské působení a místo toho mluví o nerozumných příčinách, neprobádaných silách a o nutných důsledcích. Prótagorás byl dokonce vyhnán, Anaxagorás byl uvězněn a jen s potížemi se ho Perikleovi podařilo osvobodit.

A 19 /1 = Josephus Flavius, Contra Apionem II, 265

A 19 /2 = Olympiodóros, In Meteor. p. 17, 19 Stüve

A 20 = Filodémos, Rhet. II, 180 Sudh. fr. 7

A 20a = Schol. Pindar. Olymp. I, 91; 38, 6

A 20b = Theol. Arithm. p. 6, 18 de Falco

A 20c = Satyros, Bión anagrafé in: (Ox. P. IX n. 1176, Arnim, Suppl. Eur. S. 3f.) fr. 37 c. 1. 22; p. 139
 

A 21 /1 = Gellius, Noctes Atticae XV, 20

Alexandr Aitólský pak o Eurípidovi složil tyto verše (fr. 7 Anth. L.; II, 231 Diehl):

  tento Anaxagorův odchovanec, pravím, temný je a zasmušilý,
  nesměje se a nežertuje ani při vínku,
  avšak to, co napíše, to je přímo jak med a zpěv Sirén.
 

A 21 /2 = Ailiános Sofistés, Varia historia VIII, 13

A 22 = Athénaios, Deipnosophistae V, 220b = 62, 13 Kaibel

A 23 = Alkidamás v: Aristotelés, Rhetorica II, 23; 1398b15

A 24 = Ailiános Sofistés, Varia historia VIII, 19

A 25  =  Diogenés Laertios, Vitae philosophorum II, 46

Jak říká Aristotelés ve třetí knize Poetiky (fr. 75), ... Anaxagoru kritizoval Sósibios.

A 26  =  Diogenés Laertios, Vitae philosophorum X, 12

Ze starých myslitelů si Epikúros nejvíc oblíbil Anaxagoru, jak říká Dioklés, ačkoliv mu v něčem odporoval, dále Archeláa, učitele Sókratova. Říká se, že Epikúros cvičil žáky tím, že jejich spisy museli znát a mít je v paměti.

A 27  se v edici Diels-Kranz nekoná

A 28 = Aristotelés, Metaphysica III, 5; 1009b25 (hned po Parmenidés B 16)

Připomíná se však i Anaxagorův výrok k některým z jeho druhů, že věci jsou prý takové, za jaké je pokládají.

A 29  =  Kléméns Alex., Stromata II, 130

Vždyť Anaxagorás z Klazomen říkal, že cílem života je nazírání (theória) a z něho vznikající svoboda.

A 30 /1  =  Aristotelés, Ethica Nicomachea VI, 7; 1141b3

Proto Anaxagoru, Thaléta a jim podobné nazývají sice moudrými, nikoli však rozumnými, když vidí, že neznají vlastní prospěch. Říkají o nich, že sice znají věci neobyčejné, podivuhodné, obtížné a daimonské, avšak neužitečné, protože nehledají věci dobré pro lidi.

A 30 /2 = Aristotelés, Ethica Nicomachea X, 9; 1179a13

Zdá se, že také Anaxagorás nepovažoval bohatého ani mocného člověka za šťastného, když řekl, že by se nedivil, kdyby se někdo [šťastný] zdál davu podivínem.
 

A 30 /3 = Aristotelés, Ethica Eudemia I, 4; 1215b6
 

A 30 /4 = Aristotelés, Ethica Eudemia I, 5; 1216a11

Komusi, kdo o tom byl na rozpacích a tázal se, proč by si člověk měl zvolit raději to, aby se narodil, než aby se nenarodil, prý odpověděl:
"Proto, aby spatřil nebe a řád v celém kosmu."
 

A 30 cfr = Eurípidés fr. 910

A 31 = Valerius Maximus VIII, 7, ext. 6

A 32 = Plútarchos, Pericles 16

Přesto se o Anaxagorovi vypravuje takovýto příběh: Když měl Periklés plnou hlavu důležitých prací, zanedbal na nějaký čas péči o něho. Anaxagorás byl už velmi starý a síly ho opouštěly, zahalil se a očekával [smrt]. Když se to doneslo Perikleovi, hned k němu celý rozrušený přiběhl a úpěnlivě mu to všechno rozmlouval; ale víc než jeho litoval sám sebe, že má přijít o takového rádce v obecních věcech. Tu prý Anaxagorás odhalil tvář a řekl mu: „Perikle, kdo potřebuje svítit, měl by přilévat olej.“

A 33  =  Galénos, De plac. Hippocr. et Plat. IV, 7; 392f. Müller

... Když mu kdosi oznámil, že mu zemřel syn, odpověděl zcela klidně:
Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelného. ...

Cfr. Eurípidés, Alcestis 903-911.

A 34  =  Stobaios, Florileg. IV, 52b 39 H.

Anaxagorás říkal, že je dvojí učení se smrti: čas před narozením a spánek.

A 34a = Cicero, Tuscul. Disp. I, 43, 104 (překlad V. Bahník)

Znamenitý byl také postoj Anaxagorův. Když ležel v Lampsaku na smrtelném loži, ptali se ho přátelé, zda ho mají odvézt domů do Klazomen, kdyby se s ním něco stalo. On to odmítl: „To vůbec není třeba, vždyť odevšad je to do podsvětí stejně daleko.“

A 35  =  Platón, Apologia 26d

U Dia, soudcové, říká přece (Sókratés), že Slunce je (rozžhavený) kámen a že Luna je země!
Sókratés:
Domníváš se, příteli Meléte, že žaluješ Anaxagoru? A pohrdáš soudci natolik, že si myslíš, že neumějí číst, a proto nevědí, že knihy Anaxagory z Klazomen jsou plné takových řečí? Mladíci se tedy ode mne učí to, co by si mohli nanejvýš za drachmu kdykoliv koupit v orchéstře a pak se Sókratovi vysmát, že to vydává za své, zvlášť když jsou nezvyklé?

A 36  =  Kléméns Alex., Stromata I, 78

K Řekům však nauka o řeči přišla velice pozdě, stejně jako písmo.
První spis o přírodě sepsal Alkmaión z Krotónu, syn Peritha. Jiní uvádějí, že první takovou knihu napsal Anaxagorás z Klazomen, syn Hégésibúla.

A 37  =  Diogenés Laertios, Vitae philosophorum I, 16

Někteří napsali jenom jeden spis: Melissos, Parmenidés, Anaxagorás.

A 38 = Plútarchos, De exil. 17, 607f

Ve vězení však Anaxagorás napsal spis o kvadratuře kruhu.
 

A 39 = Vitruvius VII, pr. 11

A 40 = Cod. Monac. 490 (XV f. 483V)

A 41 /1  =  Simplikios, In Physica 27,2 (= Theofrastos, Fysikón doxai, fr. 4; Dox. 478)

... A toto pravil Theofrastos, když přirovnával Anaxagoru k Anaximandrovi:

„Anaxagorás řekl, že rozlišováním bezmezna se vše, co je spolu sourodé, snáší k sobě navzájem. Tak třeba vše to, co bylo ve veškerenstvu zlatem, se zlatem stává; co bylo zemí, se stává zemí. A stejně je tomu i s každou jinou jednotlivostí: nevznikají, nýbrž byly obsaženy už dříve. Za příčinu pohybu a vzniku považoval Anaxagorás mysl; díky němu jsou rozlišena uspořádání světa i přirozenost všeho, co vzniklo"...

Za příčinu pohybu a vzniku považuje Anaxagorás mysl... „Když je tomu tak," říká (Theofrastos), „mohlo by se zdát, že Anaxagorás činí své látkové principy nesčetnými a že jedinou příčinou pohybu a vzniku je u něj mysl. Pokud však přijmeme, že směs všech (principů, homoiomerií?) je jedna přirozenost, neurčitá (bezmezná) co do druhu i velikosti, vyplyne z toho, že mluví o dvou principech: o neomezené přirozenosti a o mysli. Tak se ukazuje, že s tělesnými prvky je to podobně jako u Anaximandra."

A 41 /2 = Simplikios, In Physica 166,15

A 42 = Hippolytos Rom., Refutatio I, 8, 1-13 Marcovich

(1) Po něm [Anaximenovi] je Anaxagorás, syn Hégésibúla, původem z Klazomen. Ten řekl, že počátkem všeho [veškerenstva?] je mysl a látka. Mysl tvoří, látka se děje [dává vznik]. Neboť když bylo všechno pospolu, přišla mysl a uspořádala to. Látkové počátky jsou však bezmezné [co do počtu] – a i ty nejmenší z nich jsou bezmezna.

(2) Všechno se účastní pohybu působením mysli; během pohybu se to, co je [navzájem] podobné, sešlo dohromady. A nebeská tělesa se uspořádala působením kruhového pohybu. To, co je husté, vlhké, temné, chladné a vše těžké se shromáždilo ve středu, ztuhnutím toho se ustavila země. To, co je naproti nim, je řídké, teplé, jasné, suché a lehké, je puzeno do přední části aithéru.

(3)       Země je co do tvaru plochá, díky své velikosti se vznáší: díky tomu, že není žádné prázdno, a díky tomu, že velmi silný vzduch nese zemi, která na něm spočívá.

(4) Co se týká vlhkosti na Zemi, tvrdí, že moře vzniklo z vod, které jsou uvnitř Země. Jedná se o zbytek z nich vzniklý jejich vypařením a stečením řek.

(5) Řeky pak vznikají z dešťů a z vod v zemi, neboť ta je dutá a má vodu ve svých dutinách. Nil přibývá v létě, neboť se do něj stékají vody ze sněhů na jihu (viz A 91).

(6) Slunce, Měsíc a všechna nebeská tělesa jsou rozžhavené kameny, které jsou společně neseny [strhávány] dokola otáčivým pohybem aithéru. Pod hvězdami jsou jakási tělesa pro nás neviditelná, která jsou nesena spolu se Sluncem a Měsícem.

(7) Teplotu hvězd nevnímáme, neboť jejich vzdálenost od Země je velká. Dále, nejsou stejně teplé jako Slunce, protože mají chladnější místo. Měsíc je pak níže pod Sluncem, blíže nám.

(8) Slunce svou velikostí přesahuje Peloponés. Měsíc nemá vlastní světlo, nýbrž je má od Slunce. Nebeská tělesa obíhají pod Zemí.

(9) K zatmění Měsíce dochází, když jej zakryje Země. A někdy, když jej zakryjí tělesa pod Měsícem. K zatmění Slunce dochází během novu, když jej zakryje Měsíc. K obratům Slunce a Měsíce dochází, když je zatlačí zpět vzduch. Měsíc se obrací často, protože nemůže vystát chlad.

(10) [Anaxagorás] byl první, kdo [správně] vysvětlil zatmění a fáze Měsíce. Řekl, že Měsíc je zemitý a má na sobě planiny, [hory] a soutěsky. Mléčná dráha je odraz světla hvězd, které nejsou osvětleny Sluncem. Hvězdy, které přecházejí jako létající hvězdy, vznikají pohybem pólu [nebeské klenby?].

(11) Větry vznikají, když se vzduch působením Slunce stává jemným a když se [jeho] rozžhavené [části] pohybují směrem k nebeské báni a vracejí se zpátky. Hromy a blesky vznikají působením tepla, které vpadá do mraků.

(12) Zemětřesení vzniká, když horní vzduch vpadne do vzduchu, který je pod Zemí [na němž se Země vznáší]. Ten se začne pohybovat a Země, která se na něm vznáší, se třese.
Živé bytosti se na počátku zrodily ve vlhku, poté se rodí ze sebe navzájem. Samci se rodí, když se semeno vyloučené z pravé strany usadí v pravé části dělohy, u samic je tomu naopak.

A 43 /1  =  Aristotelés, Metaphysica I, 3; 984a11

Anaxagorás z Klazomen, který je sice věkem starší než Empedoklés (viz Emp. A 6), avšak svými díly pozdější, říká, že principy jsou bezmezné (nesčetné?). Tvrdí totiž, že všechno, co sestává ze stejnorodých částí (homoiomerií), jako například voda nebo oheň, vzniká a zaniká tím, že se pouze slučuje a rozlučuje; jinak však nic nevzniká ani nezaniká, nýbrž vždy trvá.

A 43 /2 = Aristotelés, De caelo III, 3; 302a28

Anaxagorás mluví o prvcích opačně než Empedoklés. Empedoklés totiž tvrdí, že oheň, země a prvky těmto souřadné jsou prvky těles, ze kterých je vše sestaveno. Anaxagorás zase naopak: Za prvky totiž považuje stejnorodé částečky (homoiomeré), například maso, kost, a další z takovýchto. Vzduch a oheň však považuje za směsi ze všech takovýchto i jiných semen. Vzduch i oheň prý totiž jsou nahlučením všech těchto neviditelných stejnorodých částeček. Proto z nich prý také všechno vzniká. Oheň a aithér totiž Anaxagorás nazývá stejně.
 

A 44 = Lucretius, De rerum natura I, 830-878 (překlad J. Nováková)

                830      Zkoumejme nyní i názor Anaxagorův,
po řecku homoiomerei; našeho názvu
nemáme pro ni dík chudobě mateřské řeči;
není však těžké ten pojem osvětlit slovy.
                            Homoiomereia věcí mu znamená toto:

835      po jeho rozumu z malých a drobounkých kůstek
se tvoří kosti a z drobných a malinkých drobtů
masa zas maso; když četné krůpějky krve
se vespolek sejdou, tu vznikne podstata krve;
z pouhých zrneček zlatých je složeno zlato,

840      z mizivých krupiček hlíny je stmelena země,
z plamínků oheň a voda z kapiček vody;
obdobně vidí a vykládá ostatní hmoty.
Nicméně nepřipouští, že v světě je prázdno,
a mimoto nezná mez ani v dělení látky;

845      proto si myslím, že v obojí příčině bloudí
o nic méně než ti, jež jsem uvedl výše.
Ostatně ty jeho prvky jsou nadmíru křehké –
jsou-li to vůbec prvky, když povahu tutéž
mají co věc a stejně i trpí a hynou,

850      aniž je nějaký prostředek uchrání zmaru.
Vždyť co z těch prvků se ubrání mocnému tlaku,
co v samotném chřtánu smrti se záhubě vyhne?
Vzduch či voda či oheň? krev nebo kosti?
Myslím, že nic, je-li stejně smrtelné všecko
855      jako ty věci, jež vidíme na vlastní oči
a které jakási moc tak patrně ničí.
Přejít v nic však nemohou věci a vzejít
z ničeho nemohou také: viz důkazy výše.
Ještě: čím tělo žije a roste, je pokrm.

860      Proto i naše krev a kosti a žíly [...]
leda by řekli, že všechna jídla jsou směsí
a chovají v sobě i maličká tělíska svalstva,
kousíčky kostí a žil i krůpějky krve;
leč potom by každá i tuhá i tekutá krmě

865      obsahovala zas částice nestejnorodé,
ve směsi šlachy i krev a mízu i kosti.
Mimoto jestliže těla, jež vzklíčila z hlíny,
tkví v půdě, i sama zem je nestejnorodá,
směs všeho rozličného, co ze země roste.

870      Obrať to jinam a posluž si tolikéž slovy:
chová-li dřevo dým a plamen a popel,
i samo dřevo je nezbytně nestejnorodé,
směs toho rozličného, co ze dřeva vzniká.
Jakási výmluva chabá by zbývala ještě,

875      už Anaxagorova zbraň: že všechno je ve všem,
že jedno je navzájem skryto a vmíšeno v druhé;
prý je vidět jen to, co je na dosah oka,
čeho je ve věci nejvíc či na čelném místě.

Avšak ti, kteří považují (počet) prvků za neomezený, jako Anaxagorás a Démokritos - první z nich za stejnorodých dílů, druhý pak za (bezmezno?) ze zárodečné směsi (panspermia) podob (tón schématón) -, ti tvrdí, že nekonečno (to apeiron) je spojité díky doteku (částí). První z nich tvrdí, že kterákoliv z částí je směsí podobně jako veškerenstvo, protože viděl, že cokoliv vzniká z čehokoliv.
 

A 45 /2 = Simplikios, In Physica IX, 460, 4

A 45 /3 = Simplikios, In Physica X, 1123, 21
 

A 46 /1 = Aristotelés, De generatione et corruptione I, 1; 314a18

[Anaxagorás] totiž za prvky pokládá stejnorodé částečky (homoiomerie), jako kost, maso, míchu a všechno ostatní, čeho každá část má stejné pojmenování [jako celek].

A 46 /2  =  Áetios I, 3, 5 (Dox. 279)

Anaxagorás z Klazomen, syn Hégésibúlův, prohlašoval za principy všeho stejné podíly (stejné části, homoiomerie). Zdálo se mu totiž nemožné, že by něco mohlo vzniknout z něčeho, co není, nebo zaniknout do toho, co není. Vždyť přijímáme jednoduchou potravu jednoho druhu, chléb a vodu, a z ní se živí vlasy, žíly, tepny, svaly, šlachy, kosti i ostatní části. Když se to tedy děje takto, musíme souhlasit s tím, že v potravě, kterou přijímáme, je všechno, co je, a z těchto [podílů] že všechno roste. V potravě jsou obsaženy podíly, které dávají zrod krvi i šlachám, kostem a ostatnímu. Tyto podíly jsou nahlédnutelné rozumem (viz A 45 /2). Není totiž třeba převádět na smyslové vnímání všechno to, že chléb a voda toto vše zařizují, nýbrž jsou v nich obsaženy rozumem nahlédnutelné podíly. Protože jsou tedy části v potravě podobné částem, které z ní vznikají, nazval je homoiomerie [stejnorodé části, podobné podíly] a prohlašoval, že jsou principy toho, co jest. Tyto homoiomerie jsou látkou, působící příčinou je mysl, která všechno pořádá. Začíná takto:
„Všechny věci byly pohromadě (viz B 1), mysl však sama rozlišená a pořádající (viz B 12)." (...)

A 47 /1 = Platón, Phaedo 97b-98c

Jednou jsem však slyšel kohosi číst z nějaké knihy, z Anaxagorovy, jak mí řekl, že prý tím, co pořádá svět a co je všeho příčinou, je intelekt (nús, mysl, rozum). Tu jsem měl z této příčiny radost a zdálo se mi, že to je jaksi v pořádku, že intelekt je příčinou všeho - a pomyslil jsem si, že je-li tomu tak, že tedy intelekt, působící řád světa, všechno pořádá a každou jednotlivou věc klade tam, kde by byla co nejlepší.
Vždyť pokud by někdo chtěl pro každou věc nalézt příčinu toho, jak vzniká nebo zaniká nebo jest, musel by nalézt, jaké je pro ni nejlepší bytí nebo kterýkoliv jiný stav nebo činnost; a z toho také důvodu nenáleží člověku zkoumat nic jiného, jak o té samé věci, tak o ostatních, nežli to nejdokonalejší a nejlepší. Díky tomu že pak nutně zná i horší stav, neboť vědění o tom obojím je totéž. Když jsem toto uvážil, myslil jsem, ke své radosti, že jsem nalezl učitele příčiny toho, co jest, podle svého přání, totiž Anaxagoru! A ten že mi nejprve ukáže, zda je Země plochá nebo kulatá, a po té že mi vyloží i příčinu a nutnost toho; a to tak, že řekne, co je lepší, a že by bylo lépe, aby byla taková. A jestliže řekne, že Země je uprostřed, že také vyloží, proč lépe, aby Země byla ve středu. A pokud mi toto objeví, byl jsem připraven k tomu, že už nikdy nezatoužím po jiném druhu příčiny. (98) Byl jsem ovšem připraven dozvědět se tímto způsobem také o Slunci, o Luně i o dalších hvězdách, o jejich vzájemné rychlosti, obratech a ostatních stavech, jak je asi lépe pro každou z nich působit i snášet stavy, které snáší. Nikdy bych totiž si o něm nebyl myslel, že by při svém tvrzení, že to vše je uspořádáno intelektem, pro ně kdy uvedl nějakou jinou příčinu, nežli že je nejlepší, aby byly právě tak, jak jsou. Myslil jsem tedy, že dá každé jednotlivé z nich i všem společně náležitou příčinu, že také vyloží, co je všem společně pro každou zvlášť nejlepší a že uvede, co je společné dobro pro všechny. A nedal bych nevím co za tyto naděje, nýbrž s velkou snahou jsem se chopil těch knih a četl jsem je co nejrychleji, abych co nejdříve znal to nejlepší i to horší. Tu však jsem se, příteli, rázem rozloučil s tou podivuhodnou naději, když při dalším čtení vidím, že ten muž intelekt k ničemu neužívá, ani mu nepřičítá žádné příčiny co do uspořádání věcí, ale že za příčiny uvádí vzduchy, aithéry a vody – i mnoho jiných a divných věcí.
(Viz B 12 /2.)
 

A 47 /2 = Aristotelés, Metaphysica I, 4; 985a18

Anaxagorás totiž používá mysl jako stroj [jako divadelní „bůh ze stroje"] k výkladu vzniku světa. Přitáhne jej, když má potíže s výkladem, proč je nějaká příčina nutná. Ve všech ostatních případech však příčinu dění hledá spíše jinde než v mysli.
 

A 47 /3 = Simplikios, In Physica 327, 26

A 48 /1 = Áetios I, 7, 5 (Dox. 299)
 

A 48 /2 = Áetios I, 7, 15 (Dox. 302)

Anaxagorás považoval mysl za světotvornou, za boha.

Viz Eurípidés, fr. 1018:

Mysl je totiž bůh v každém z nás.
 

A 48 /3 = Iamblichos, Protrepticus 8; Filodémos, De pietate c. 4a; p. 66 G. (Dox. 532)

A 48 /4 = Cicero, De natura deorum I, 11, 26 (Dox. 532)

Anaxagorás, jenž přijal nauku od Anaximena, první prohlásil, že se rozvržení a uzpůsobení všech věcí děje silou a rozumem nekonečné mysli. (…) Pokládal-li dále tuto mysl za jakousi živou bytost, jistě jest něčím vnitřním, podle čeho se ona živá bytost nazývá. Co je však vnitřnějšího než mysl? Proto je obklopena vnějším tělem. S tím však Anaxagorás nesouhlasí (…)

A 49 = Cicero, Academica priora II, 118, 3-5 (Dox. 119)

Anaxagorás [řekl, že vše je] nekonečnou látkou, ze které vznikly podobné částice, vzájemně se rozdělující, jež byly nejprve neuspořádané, a poté je uspořádala božská mysl.

A 50 = Aristotelés, Physica III, 5; 205b1

Anaxagorás však nevhodně mluví o setrvávání bezmezna. Tvrdí totiž, že bezmezno samo sebe podpírá, a to proto, že je v sobě samém; nic jiného je totiž neobklopuje, takže pokud tam něco je, je tam přirozeně.
 

A 51 = Áetios I, 14, 4 (Dox. 312)

Anaxagorás [předpokládal] stejnorodé podíly (homoiomerie) mnoha podob.
 

A 52 /1 = Aristotelés, Physica I, 4; 187a26

Jak se zdá, Anaxagorás předpokládal, že [takzvané prvky] jsou [co do počtu] bezmezné, protože měl za pravdivé společné mínění fyziků, že nic nemůže vzniknout z nejsoucího. Vždyť proto říkají: „Všechno bylo pospolu" (B 1) a [že] vznikání toho či onoho spočívá v přeměňování.
 

A 52 /2 = Aristotelés, De generatione et corruptione I, 1; 314a11

Ti však, kteří předpokládají, že látka je více než jedno, jako Empedoklés, Anaxagorás a Leukippos, nutně musí říkat, že je to také něco jiného. A přece právě Anaxagorás nepoznal svůj vlastní hlas: Říká, že vznik a zánik je totéž jako směna kvality.
 

A 52 /3 = Hippokratés, De victu I, 4

Nyní tedy žádná ze všech věcí nezaniká, ani nevzniká něco, co by už dříve nebylo. Všechny věci se však proměňují, když se směšují a rozlučují [jejich semena].
 

A 53 = Simplikios, In Physica 461, 20 (= fr. 10 Schaub.)
 

A 54 = Áetios I, 17, 2 (Dox. 315)

Ti kolem Anaxagory a Démokrita předpokládají vznik prvků mísením.
 

A 55 /1 = Platón, Cratylus 413c

Spravedlivé je prý to, co říká Anaxagorás: mysl. Ta je prý totiž svévládná a s ničím nesmísená, pořádá přirozeně všechny věci, když skrze všechny prochází.
 

A 55 /2 = Aristotelés, De anima I, 2; 405a15

[Anaxagorás] pokládá mysl především za princip všeho. Pouze o mysli říká, že je jako jediná ze jsoucen jednoduchá, nesmísená a čistá. Přitom se však prý obojí, poznávání i pohyb, děje díky témuž principu. Říká přece, že mysl uvedla veškerenstvo v pohyb.
 

A 56 = Aristotelés, Physica VIII, 5; 256b24

Proto také Anaxagorás správně říká, že jest také mysl (ho nús) neporušená (apathé) a nesmísená, kterou proto pokládá za princip pohybu. Může totiž hýbat pouze díky tomu, že sama je nepohnutelná (akinétos), a vládnout díky tomu, že není smíchána.
 

A 57 = Kléméns Alexandrijský, Stromata II, 14

Anaxagorás byl první, kdo věcem nadřadil mysl, avšak ani on nepátral po tvůrčí příčině. Vytvářel jenom obraz jakéhosi nerozumného víření, zatímco mysl ponechal v nečinnosti a bez myšlení.
 

A 58 = Aristotelés, Metaphysica I, 3; 984b15 (Cfr. B 12)

Když tedy někdo řekl, že podobně jako v živých bytostech je také v přírodě příčinou uspořádání světa a veškerého řádu mysl, jevil se oproti těm dřívějším, kteří se vyjadřovali nahodile, jako střízlivý. Této myšlenky se zjevně, jak víme, chopil Anaxagorás, je však důvod předpokládat, že to už dříve říkal Hermotímos z Klazomen.
 

A 59 = Simplikios, In Physica 1185, 9
 

A 60 = Aristotelés, Metaphysica X, 6; 1056b28

Proto se také nesprávně odchýlil Anaxagorás, když řekl, že „všechny věci byly pospolu, neomezené jak co do množství, tak co do malosti" (B 1). Místo „co do malosti" měl říci „co do mála". Nejsou totiž neomezené, neboť „málo" se netýká jednoho, jak někteří tvrdí, nýbrž je díky dvěma.
 

A 61 /1 = Aristotelés, Metaphysica XII, 2; 1069b19

Všechno vzniká ze jsoucího, totiž z toho, co je v možnosti, zatímco z nejsoucího se nic neuskutečňuje. A toto [to v možnosti] je ono Anaxagorovo jedno – neboť to je lepší výraz než jeho „všechno pospolu“ i než Empedokleova a Anaximandrova směs, a jak říká Démokritos.
(Následuje Démokritos A 57.)
 

A 61 /2 = Aristotelés, Metaphysica I, 8; 989a30

Pokud by někdo předpokládal, že Anaxagorás mluví o dvou prvcích, chápal by jeho výklad nejlépe, i když to on sám nevyslovil. (...)
 

A 61 /3 = Aristotelés, Metaphysica I, 8; 989b4

Kdyby někdo důsledněji a určitěji vyložil, co chtěl říci, tak by se ukázalo, že Anaxagorás mluví novým a neobvyklým způsobem.
 

A 61 /4 = Aristotelés, Metaphysica I, 8; 989b16

Následkem toho jednou říká, že principem je jedno - to je přece jednoduché a nesmíšené - jindy, že to rozdílné, jak my nazýváme to, co je neurčité, dokud nebylo určeno a nenabylo účast v nějakém druhu [tvaru].
 

A 62 = Diodóros, Bibliotheca historica I, 7, 7
 

A 63 = Áetios II, 1, 2 (Dox. 327)

Thalés, (...) Anaxagorás, Platón, Aristotelés a Zénón říkají, že svět je jeden.
 

A 64 /1 = Simplikios, In Physica 154, 29

A 64 /2 = Simplikios, In Physica 1121, 21
 

A 65 = Áetios II, 4, 6 (Dox. 331)

Anaximandros, Anaximenés, Anaxagorás, Archeláos, Diogenés a Leukippos tvrdí, že svět podléhá zkáze.
 

A 66 /1 = Áetios I, 29, 7 (Dox. 326b7n.)

Anaxagorás, Démokritos a stoici považují příčinu lidského rozumu za nezřejmou. Vždyť u některých je podle nutnosti, u jiných podle osudu; tu úmysl, tu náhoda, tu pak samo od sebe [nahodile].

A 66 /2 = Alexandros, De fato 2 (II, 165, 22 Bruns)

[Anaxagorás] říká, že nic z toho, co se stává, se neděje osudem, ale že osud je prázdný pojem.

A 66 /3 = Schol. Aristid. Vatic. gr. 1298

Anaxagorás řekl, že prozřetelnost bohů není lidem vůbec dána, ale že všechny lidské záležitosti se dějí podle náhody.
 

A 67 = Áetios II, 8, 1 (Dox. 337)
 

A 68 /1 = Aristotelés, De caelo IV, 2; 309a19

Někteří z těch, kdo nepřijímají, že by bylo prázdno, nijak nepopsali rozdíl mezi lehkým a těžkým, například Anaxagorás a Empedoklés.

A 68 /2  =  Aristotelés, Physica IV, 6; 213a22

Ti, kteří se pokoušejí ukázat, že [prázdno] není, tím nechtějí vyvracet to, čemu lidé říkají prázdno, nýbrž mluví chybně, podobně jako Anaxagorás a ti, kteří tímto způsobem argumentují. Ukazují totiž, že vzduch je něco a předvádějí, jak je vzduch silný, když jím plní měchy a uzavírají ho v klepsydrách. (Viz Empedoklés B 100.)

A 69 = Pseudo-Aristotelés, Problemata XVI, 8; 914b9

A 70 = Theofrastos, De sensu et sensibilibus 59 (Dox. 516)

To, co je řídké a jemné je teplé; co však je chladné, je husté a tuhé;
právě tak Anaxagorás rozlišuje vzduch a aithér.

A 71 = Áetios II, 13, 3 (Dox. 341)
 

A 72 /1 = Áetios II, 20, 6 (Dox. 349)

Anaxagorás tvrdí, že Slunce je rozžhavená látka nebo skála prostoupená ohněm.
 

A 72 /2 = Áetios II, 21, 3 (Dox. 351)

Anaxagorás [považoval Slunce] za mnohem větší než Peloponés.
 

A 72 /3 = Áetios II, 23, 2 (Dox. 352)
 

A 73 /1 = Xenofón, Memorabilia IV, 7, 6-7

[Sókratés] však byl zásadně proti úvahám o tom, jak bůh sestavil nebesa. (...) Je to prý spojeno s nebezpečím, že ten, kdo se tomu věnuje, mluví nesmysly, jako se to přihodilo Anaxagorovi, jenž byl velice domýšlivý, pokud jde o výklad působení bohů. (7) Když totiž tvrdil, že oheň a Slunce jsou stejné, neuvážil, že dívat se do ohně nepůsobí lidem žádné potíže, avšak do Slunce hledět nemohou, že vlivem slunečních paprsků kůže ztmavne, působením ohně však nikoliv. Neuvážil ani to, že bez slunečních paprsků nemůže žádná rostlina zdárně růst, zatímco hyne, když je ohřátá ohněm. Když prohlašoval, že Slunce je rozžhavený kámen, tak neuvážil, že kámen v ohni nesvítí, ani tam dlouho nevydrží, zatímco Slunce trvá stále a veškerý čas neporovnatelně září.
 

A 73 /2 = Aristotelés, De caelo I, 3; 270b24

Anaxagorás slovo aithér používá nedobře, když jím označuje oheň. Nazývá totiž aithér podle ohně.
 

A 73 /3 = Simplikios, In De caelo 119, 2

A 74 /1 = Pseudo-Aristotelés, Problemata XI, 33; 903a7

A 74 /2 = Plútarchos, Quaestiones convivales VIII, 3, 3; 722a

A 75 = Proklos, In Platonis Timaeum commentaria III, 63; 26d
 

A 76 = Platón, Cratylus 409a

A co Luna?
Její jméno patrně tíživě doléhá na Anaxagoru.
Proč?
Zdá se, že svědčí o větším stáří myšlenky, kterou on nedávno pronesl, totiž že Luna má světlo od Slunce.
Jak to?
Záře (selas) a světlo (fós) je přece totéž.
Ano.
Co se týče Luny, je toto světlo vždy nové i staré, pokud Anaxagorás a podobní mluví pravdu. Vždyť jak ji Slunce stále obchází dokola, neustále na ni vrhá nové světlo, avšak světlo z minulého měsíce je staré.
 

A 77 /1 = Schol. Apoll. I, 498

A 77 /2 = Áetios II, 25, 9 (Dox. 356)

A 77 /3 = Achillés Tatius, Isagoga excerpta 21, 3; p. 49, 4

A 77 /4 = Áetios II, 30, 2 (Dox. 361)

A 77 /5 = Áetios II, 28, 5 (Dox. 358)

Thalés jako první řekl, že [Měsíc] je osvětlován Sluncem [omyl?], Anaxagorás stejně tak.

A 77 /6 = Áetios II, 29, 6. 7 (Dox. 360)
 

A 78 = Áetios II, 16, 1 (Dox. 345)

Anaxagorás, Démokritos a Kleanthés říkají, že hvězdy se pohybují od východu k západu.
 

A 79 = Achillés Tatius, Isagoga excerpta 1, 13; p. 40, 26 M.

Nebeská tělesa nepokládá za živé bytosti ani Anaxagorás, ani Démokritos ve Velkém uspořádání.

A 80 /2 = Áetios III, 1, 5 (Dox. 365)

O kruhu Mléčné dráhy:
Anaxagorás ji považoval za stín Země na této části nebe. Když je Slunce pod Zemí, neosvětluje všechno.

A 81 /1 = Aristotelés, Meteorologica I, 6; 342b25

A 81 /2 = Áetios III, 2, 2 (Dox. 366)

A 82 = Áetios III, 2, 9 (Dox. 367)

A 83 = Seneca, Naturales Quaestiones VII, 5, 3 Charmander

Charmander ve své knize o kometách praví, že Anaxagorás viděl na obloze veliké a neobvyklé světlo o velikosti širokého trámu, jež zářilo po mnoho dní.

A 84 /1 = Aristotelés, Meteorologica II, 9; 369b14 (po 31 A 63)

A 84 /2 = Áetios III, 3, 4 (Dox. 368)

A 84 /3 = Seneca, Naturales Quaestiones II, 12, 3

Anaxagorás praví, že [oheň] skapává z aithéru – a že z takového žáru nebe spadne moho toho, co mraky dlouho držely uzavřené.

A 84 /4 = Seneca, Naturales Quaestiones II, 19, 1

Anaxagorás [?] říká, že toto vše [blesk] vzniká tak, že z jasného vzduchu (aithéru) sestupuje dolů jakási síla, takže oheň [jejím prostřednictvím] poháněný, duní v chladných mracích, a když je protne, zablýskne se; menší ohnivá síla způsobuje záblesky, větší blesky.

A 85 /1 = Áetios III. 4, 2 (Dox. 371)

A 85 /2 = Aristotelés, Meteorologica I, 12; 348b13

A 85 /3 = Aristotelés, Meteorologica I, 12; 348a14

A 86 = Áetios III, 5, 11 (Dox. 373)

A 86a = Schol. A ad Aeschyl. Prom. 88 (ed. Dindorf, Oxon. 1851; III, 181, 30)

A 87 = Exc. astron., cod. Vatican. 381 (ed. Maass, Aratea; p. 143)

Že Země není ani dutá, jako u Démokrita, ani plochá, jako u Anaxagory.

A 88 /1 = Aristotelés, De caelo II, 13; 295a9

A 88 /2 = Simplikios, In De caelo 511, 23

Většina autorů říká, že Země leží ve středu [světa], například Empedoklés, Anaximandros, Anaximenés, Anaxagorás, Démokritos a Platón.

A 88 /3 = Simplikios, In De caelo 520, 28

A 89 /1 = Aristotelés, Meteorologica II, 7; 365a14-34

A 89 /2 = Áetios III ,15, 4 (Dox. 379)

A 89 /3 = Seneca, Natur. quaest. VI, 9, 1

A 90 /1 = Áetios III, 16, 2 (Dox. 381)

A 90 /2 = Alexandros Afrodis., In Meteorologica 67, 17 Hayduck

A 91 /1 = Áetios IV, 1, 3 (Dox. 228. 385)

[O původu vody nilských záplav:]

Anaxagorás: Z tajícího sněhu v Ethiopii v létě, zatímco v zimě je chladno.

Anaxagorás praví, že sněhy, jež roztály na horských hřebenech Etiopie, dospěly až k Nilu. Byl nejstarší, kdo zastával toto mínění. Tak to podávají Aischylos (Suppl. 559 Wil., fr. 300n.), Sofoklés (fr. 797) a Eurípidés (Hel. 3, fr. 228).

A 91 cfr = Hérodotos, Historiae II, 22:

Třetí domněnka, ač se zdá nejpřijatelnější, přece je nejlživější. Neříká vlastně vůbec nic, když tvrdí, že Nil bere své vody z tajícího sněhu. Nil přece teče z Libye přes Aithiopii a odtud přitéká do Egypta. Jak by tedy u všech všudy mohl brát vodu z tajícího sněhu, když teče z nejteplejších končin do krajin chladnějších?

A 92  =  Theofrastos, De sensu et sensibilibus 27-30 (Dox. 507)

Anaxagorás se domnívá, že smyslové vnímání se děje díky protikladům, neboť podobné nepociťuje podobné. (...)

(28) ... Když se totiž přiblíží něco, co je podobně teplé nebo podobně chladné, nezahřívá to, ani neochlazuje. Stejně tak nepoznáváme ani sladké a hořké pomocí jich samotných; spíše poznáváme chladné díky teplému, pitné (sladké) díky slanému, sladké díky hořkému, podle toho, co nám z každého z nich schází. Tvrdí totiž, že všechno je v nás už obsaženo. (...)

(29) Každé vnímání je spojeno s bolestí. (...) Všechno nepodobné totiž svým dotekem přináší námahu. Zjevné to je tehdy, když jsou vjemy příliš silné nebo trvají velmi dlouho. Např. jasné barvy a přílišný hřmot působí bolest a nelze je vydržet moc dlouho. (...)

A 92 /2 =  Theofrastos, De sensu et sensibilibus 37 (Dox. 507)

A 93 /1 = Áetios IV, 3, 2 (Dox. 387)

Anaximenés, Anaxagorás, Archeláos a Diogenés [z Apollónie] tvrdí, že podstata duše je vzdušná.
 

A 93 /2 = Áetios IV, 5, 11 (Dox. 392)

Pýthagorás, Anaxagorás ... tvrdí, že mysl se připojuje zvenčí.
 

A 93 /3 = Áetios IV, 7, 1 (Dox. 392n.)

Pýthagorás, Anaxagorás a Diogenés ... tvrdili, že duše je nezničitelná.
 

A 94 /1 = Aristotelés, Ethica Nicom. VII, 15; 1154b7

To, co je živé, stále trpí, jak to dosvědčují také slova fyziků, kteří tvrdí že vidění a slyšení je bolestivé, ale jsme tomu už uvyklí, jak říkají.
 

A 94 /2 = Aspasios, In Ethica Nicomachea comm. 156, 14 Heylbut
 

A 94 /3 = Áetios IV, 9, 16 (Dox. 398)

Veškeré vnímání je spojeno s námahou (ponos - práce, bolest).
 

A 95 = Cicero, Acad. post. I, 12, 44
 

A 96 = Áetios IV, 9, 1 (Dox. 396)

Anaxagorás a Démokritos ... tvrdí, že smyslové vnímání je falešné. (Viz A 28)
 

A 97 /1 = Sextos Empeirikos, Pyrrhon. hypot. I, 33

A 97 /2 = Cicero, Acad. II, 31, 100

A 98 = Schol. Homer. (A) ad R 161

A 98a = Psellos Michael, De lap. 26 (cfr. 31 A 89) = Opuscula logica, physica, allegorica, alia 35, 105 Duffy
 

A 99 = Aristotelés, De anima I, 2; 404a25

Stejně i Anaxagorás říká, že duše je tím, co působí pohyb, a podobně mluví i leckdo jiný, kdo tvrdí, že veškerenstvo uvedla do pohybu mysl.
 

A 100 /1 = Aristotelés, De anima I, 2; 404b1

Anaxagorás se o tom však vyjadřuje méně jasně. Mnohde sice říká, že původcem krásy a přiměřenosti je mysl, jinde však, že jím je duše. Ta je totiž základem všech živých bytostí, velkých i malých, ctěných i nectěných; nezdá se však, že základem živých bytostí byla stejně tak i mysl, aspoň co do rozumnosti; dokonce ani ne všech lidí.

A 100 /2 = Aristotelés, De anima I, 2; 405a13

Anaxagorás sice, jak se zdá, považuje duši a mysl za různé, jak jsme už výše uvedli, avšak zachází s oběma tak, jako kdyby měly jednu přirozenost. Mysl ovšem pokládá především za princip všeho. Pouze o Mysli říká, že je (jako jediná) ze jsoucen jednoduchá, nesmísená a čistá. Přitom se však prý obojí, poznávání i pohyb, děje díky témuž principu. Říká přece, že mysl uvedla veškerenstvo v pohyb.
 

A 100 /3 = Aristotelés, De anima I, 2; 405b19

Pouze Anaxagorás však tvrdí, že mysl je neporušená (apathé), a že nemá s ničím jiným nic společného.

A 100 /4 = Aristotelés, De anima III, 4; 429a18

[Mysl] je tedy nutně nesmísená, protože myslí vše, jak říká Anaxagorás (B 12), aby tomu vládla, to jest, aby to poznávala.

A 101 = Áetios V, 20, 3 (Dox 432)

A 101a = Psellos Michael, d. omnif. doctr. 15

A 102 /1 = Aristotelés, De part. animal. IV,10; 687a7

A 102 /2  =  Plútarchos, De Fortuna 3; 98f

Ale ve všech těchto [vlastnostech] jsme nešťastnější než zvířata; díky naší zkušenosti, paměti, šikovnosti a řemeslu však podle Anaxagory jejich [vlastnosti] užíváme: chodíme jim na med, dojíme je, honíme, vodíme a shromažďujeme. V tom není nic nahodilého, nýbrž vše souvisí s dobrým uvážením a péčí.

A 103 = Áetios V, 25, 2 (Dox. 437)

Anaxagorás tvrdí, že spánek nastává únavou tělesné energie. Je přece tělesným stavem, ne duševním. Oddělením duše pak nastává smrt.

A 104 = Galénos, De natur. facult. II, 8 (II, 107 K.; III, 179, 12 Helmr.)

A 105 = Aristotelés, De partibus anim. IV, 2; 677a5

A 106 = Áetios IV, 19, 5 (Dox. 409)

A 107 = Aristotelés, De generatione animalium IV, 1; 763b30

A 108 = Censorinus, De die natali 6, 1 (Dox. 190)

Anaxagorás [se domníval, že jako první se u plodu vyvíjí] mozek, odkud pocházejí ostatní smysly.

A 112 = Áetios V, 10, 23 (Dox. 430)

A 113 = Eirénáios II, 14, 2 (Dox. 171)

A 114 = Aristotelés, De generatione animalium III, 6; 756b13
 

A 115 = Aristotelés, De respiratione 2; 470b30

Anaxagorás a Diogenés [z Apollónie] však tvrdí, že všechny živé bytosti dýchají, a kvůli tomu popisují jistý způsob dýchání u ryb a korýšů. Anaxagorás říká, že kdykoliv ryby vypustí žábrami vodu, vtáhnou do sebe vzduch, který vzniká v jejich ústech, neboť nic není prázdné.

A 116  =  Plútarchos, Quaest. phys. 1; 911d

Stoupenci Platóna, Anaxagory a Démokrita se domnívají, že rostlina je živá bytost upoutaná k zemi.
 

A 117 /1  =  Theofrastos, Historia plantarum III, 1, 4

Anaxagorás se domnívá, že vzduch obsahuje semena, která dávají zrod rostlinám, když jsou vodou snesena dolů.
 

A 117 /2 = Pseudo-Aristotelés, De plantis I, 1; 815a15

A 117 /3 = Pseudo-Aristotelés, De plantis I, 1; 815b16 (c. 2)

A 117 /4 = Pseudo-Aristotelés, De plantis I, 1; 816b26 (c. 5)

A 117 /5 = Pseudo-Aristotelés, De plantis I, 1; 817a23 (c. 6)

???  =  Ammianus Marcellinus 17,7,11 není v databázi
Jak tvrdí Anaxagorás [k zemětřesení dochází] tlakem větrů procházejících nitrem země; když tyto větry narazí na tuhou kůru a nemají možnost nikudy vyrazit, rozkmitají ty části půdy, pod které v bouřlivém proudění pronikly. Proto se obvykle zjišťuje, že u nás při zemětřesení není cítit žádné vání větrů, neboť ty jsou zaměstnány v nejodlehlejších zemských koutech.