Napůl bůh a napůl héróos, lékař a patron lékařsktví.
Rodiče: Apollón a thessalská princezna Korónis, kterou ovšem Apollón zabil, takže z ní Asklépia rodil Hermés.
Jiná verze: Narozen a zázračně nalezen v okolí Epidauru na Peloponésu.
V Epidauru má hrob s hérojskou svatyní (chthonickou), chrám, spánkovou síň, a lékařskou školu.
Další významné Asklépeion je na ostrově Kós (Dodekanés), další v Korinthu, u Efesu...
Zvenku viděno: Asklépiovy lékařské schopnosti přebírá jeho pololidský syn. Od klasické doby se kult hodně popularizuje.
Nejvýznamnější Asképiadés: Asi Parmenidés, určitě Hippokratés. Viz taky rubrika "Lékaři" u "Předsokratiků".
Personifikované a deifikované ženské pohlaví v těhostenství.
Souvisí i s legendou o tom, jak se Démétér chystá v Eleúsině porodit Iakcha.
Možná nová podoba velice dávného kultu plodnosti (těhotných bohyň). Bývá traktována vážně i vesele.
Duch vína a falického napětí, který "náhle přichází a tluče", žádá oběť, neboť ji i sám podstupuje.
"Bůh s maskou", jeho ctitel (Bakchos) je s ním identický (což je jinak jenom v mystériích), patron divadla.
Jeho průvod (kommos): Satyrové, Mainády (lidské ženy v transu), Músy, nymfy. K jeho poctě falické průvody.
Rdiče: Zeus a thébská princezna Semelé, zabitá ovšem bleskem při početí, takže jej donášel Zeus a rodil Hermés, který jej společně se Silénem a nymfami vychovával.
Zrozen asi taky v jeskyni Kóryaké nad Delfami, opileckou lodí se plaví na Naxos.
Zabit Titíny, ale Apollón jej pohřbil v Delfách pod svým chrámem a recykloval, dělí se s ním o vládu nad Delfami.
Související: Apollón (zdnánlivě opačný brácha, "mladí bohové"), Ariadné (milenka a žena).
Jedna verze: Prapůvodní bůh, jenž povstal z Chaosu, může se s ním poměřovat leda Úranos a Gáia nebo Velká bohyně.
Druhá verze: Rozverný synek Afrodíty a Area.
Třetí verze (Platón, Symposion 199-200): Daimón, který je prostředníkem mezi bohem a lidmi, syn Tuláka Bídy (Poros, "Průchod" a Penia). Je touhou po tom, co chybí, tedy po kráse, dobru a plození. Erotika (náležitosti Erótovy) je uměním této cesty. (Platón to ovšem dovysublimoval do netělesna.)
Související: Psýché.
Zobrazuje se postupně čím dál mladší, nakonec jako malé klouče (ovšem poněkud chlípné).
Pozdní podoby jsou většinou hodně kýčovité. Pravda je, že "Erós potřebuje létat".
Od střední doby bronzové do rané antiky, v Řecku a východním Mediteránu.
Nejhezčí je z Archanes na střední Krétě a je v Archeologickém muzeu v Hérakleiu..
Je jich víc, ale v muzeu v Chanii se právě tyhle nesmí fotit.
Vlastně by to mohlo patřit pod "Velkou bohyni".
Základní podoba Velké bohyně (viz tam), ne vždy anthropomorfní, leč třeba "petromorfní".
Zrodila se z Chaosu, žena Úrana (Nebe).
"Pupek" (omfalos, možná ale vrchol fallu) má prý v Delfách, každopádně tam má dělohu (ddelfé) a původně i věštírnu.
Potomci: Bohyně Themis (Důmysl), Pythón (Had, Drak), Kronos, Rhea (Rheia) a mnoho dalších.
Podsvětní vládce, král zemřelých. Taky Podsvětí samo, kraj za řekou Léthé (Zapomnění).
Novořecky "Peklo", ale původně spíš obrovský tmavý dolní prostor, kde se celkem nic neděje a nikdo nic neví. Něco jako velká nádražní čekárna bez jízdního řádu a plná cestujících, kteří si nic nepamatují a nikam nejedou.
Také majitel všech podzemních pokladů a dárce vitální síly rostlin - roh hojnosti, "kořeny" života i bohatství.
Lidé i bohové se ho bojí. Ctí jej však jako toho, kdo dává bohatství, ale i toho, kdo "vše přijímá". Málo zobrazován. Občas tabuově nazýván Plútón, což je přesně vzato jiný bůh (syn Démétry).
Související bohové: Persefoné (milenka a manželka, kterou si unesl), Chárón (převozník), Thanatos, Hermés (Průvodce duší), DIonýsos, Apollón.
Do Hádu sestoupila řada hrdinů: Orfeus, Odysseus, v lidové verzi i Ježíš.
Bohyně na rozcestí, Vládkyně křižovatek, Paní Noci a Královna Nebe, mocná proměnami.
Na nebi ztotožňována s Lunou (Seléné), na zemi s Artemidou, v podsvětí s Persefonou.
Zvenku viděno: Je proměnou některých aspektů Velké bohyně, která se v řeckém prostředí diferencuje. Později se stává obávanou jakožto čarodějka.
Analogie: Hermés, ale s menším smyslem pro srandu.
Má znaky obou pohlaví, ale na rozdíl od Androgyna z toho není šťastný. (Mluví v mužském rodě.)
Rodiče: Hermés a Afrodíté.
Milenka: Nyfa Salmakis s ním splynula ve svém pramenu.
Znak ne zcela úspěšného pokusu o krásu dokonalé úplnosti,
znak nostalgické nenaplnitelné touhy (v tomto viz Pothos).
Osudové mocnosti, které dávají rytmus času: Vhodný okamžik, období pro něco, doba, epocha; pak "hodina" a nakonec "roční doba".
Původně byly 3: Eunomia, Diké, Eiréné (Zákonnost, Spravedlnost nebo Řád, Mír).
Jiná verze: Auxó, Thalló, Karpó (Rostu, Kvetu, Plodím).
Analogicky ke třem sudičkám (1. navazuje niť, 2. přede, 3. odstřihuje).
Dcery Dia a bohyně Themis.
Hérakleitos (B 100): "Doby, které všechno přinášejí."
Římané zavedly 4 hóry ve smyslu ročních dob, porotože u nich je jiné klima.
Většinová verze: Spartský primc, který si oblíbil Apollóna. Ten s ním pouze cudně sportoval, ale cizí žárlivost způsobila, že ho "náhodou" zabil diskem.
Menšinová verze: Spartský mýtus o Hyakinthovi je překryvem starší náboženské tradice sakrálního ostrova Délu. Tam je posvátná hora Kynthos/Kinthos, o jejíž skálu se prý opírala bohyně Létó, když rodila Apollóna. Hyakionthos mohl být místním bohem ostrovní hory, lokalizací syna nejvyššího boha; a typus recyklačního mladého boha (viz Dionýsos, Attis, Adónis).
Jméno je typicky před-indoevropské. Obě verze spojuje cykličnost vegetativního typu. Rokle až jeskyně jeho narození (nebo hrobu) ve svahu Kinthu pak byla přeznačena na Héraklovu. Viz také Hyakinthie, slavnosti ve Spartě, na Théře a na Krétě, s tanci nahých mladíků. (Cudně pravoslavně obnoveno v Anógii na Krétě pod horami Ída.)
Bizarní předřecký kult, který se uchoval až do římské doby. Motivy fénické, námořnické, ale i selské a možná taky thrácké.
Slovo "Kabeirové" (KABEIROI) je pořečtěným přepisem fénického CHABIRIM, "Velcí bohové". To je přeloženo do řečtiny: MEGALOI THEOI. Takto jsou také titulováni. Jsou to božstva východomediteránního typu, neřecká, ale pak částečně homologizovaná s řeckými: např. Hermés Kadmilos jako jeden z Kabeirů (jinak bývá v doprovodu Hekaté).
Mystéria Kabeirů na ostrově Samotháké (a taky v Kabeiru u Théb).
Témataj ak vznešeně obřadní, tak i parodická, mnohdy výstředně až pohošlivě.
Ve zlatém věku Vládce světa.
Syn Úrana a Gáie (Nebe a Země), jeho ženou je Rhea (Rheia, Proudící).
Zbavil Úrana mužnosti, jeho zase později přemohl Zeus, jeho syn.
Ke cti poraženého Krona (i slávě vítěze, Dia) se v Olympii konají Olympijské hry.
Nyní vládce Blažených ostrovů na Západě. Málo zobrazován.
Zvenku viděno: Zasloužilý a vysloužilý bůh je odeslán novým bohem daleko na Západ, aby tam vládl zasloužilým zemřelým, aby nemuseli do Hádu.
Původně maloasijská bohyně, hlavně fryžská, Velká matka Bohů.
Zvenku viděno: Je proměnou některých aspektů Velké bohyně, která se ve fryžském prostředí Malé Asie diferencuje a působí i v Řecku.
V Malé Asii měla ovšem divoké obřady, spojené i s kastracemi kněží.
Její miláček: Attis.
V Řecku analogizována s Rheiou. V pozdní antice kult revitalizován.
Lýkijská bohyně, "Žena oděná Sluncem", matka "krásných dětí", dvojčat Apollóna a Artemidy.
Rodí s obtížemi, pronásledována Hérou a všemožnuo havětí (žáby, vlci, had nebo drak Pythón), viz Pausanás nebo i ozvěny v křesťanské Apokalypse.
Rodí v Lýkii (Létóon), Iónii (nad Efesem nebo na ostrůvkju u Efesu), na Astérii (Keros?) a nakonec na Délu.
Apollón pak Pythóna střelil šípem, pomstil matku a záskal delfskou věštírnu.
Zvenku viděno: Je aspektem Velké bohyně v lýkijském prostředí a působí i v Řecku.
Bohyně vítězství.
Rohatý vládce pastvin, stád a divoké přírody.
Otec: Hermés nebo Zeus. Matka: některá nymfa.
Také "Koré" (Dívka"). Dcera Dia a bohyně Démétér.
Unesená Hádem, následuje eleusinský příběh o tom, jak ji Démétér hledá.
Hádés si ji pojistil granátovým jablíčkem, které snědla i se zrníčkem - znak dívčí iniciace a vztahu plodnosti a smrtelnosti.
Královna podsvětí, na dvě třetinu roku však Háda opouští.
Možná syn (předmanželský, s Diem): Zagreus (analogie Dionýsa).
Souvislosti: Eleusinská mystéria.
Afrodítin průvodce nebo syn, probouzí touhu a chtíč, sám je tvořen jen nenaplněnou touhou.
Zvenku viděno: Erós se z autochthonického božstva stal tajtrlíkem tím, že převzal roli tohoto Afrodítina průvodce nebo plodu, navíc v odlehčené podobě, křídlaté a komické.
Rvitalizace tradičních bohů, příchod nových, přeznačování, prolínání.
Členění nejprve chronologcké.
Antickými metamorfózami velké bohyně jsou pak především Afrodíté, Artemis, Démétér, Hekaté a Kybelé. Ty mají vlastní alba.
Vlastně vy sem mohla mohla patřit i "Fysis", terakotové modely chrámku s bohyní uvnitř.
Provizorní.
Z pojmenovatelných bohů a podobných bytostí tady zbyli:
Prométheus, Priapos, Chárón, Íris, Hygeia, Týché, Thetis, Slunce, Luna, Dióné, Themis, Bel. (A pak pár buddhistických postav, i když to vlastně nejsou bohové.)