Velká autobusová expudice do Řecka 4. až 15. září 2004

Poslední aktualizace: 29. 10. 04 

Kromě předvádění Řecka žactvu se podařilo zdokumentovat několik nových lokalit (včetně musejí), najít Kyllénskou jeskyni a objevit dva dosud nepopsané druhy retsiny. Hermovská i antropologická studia obohatil také závěrečný balkánský večer s následnou krvavou obětí Hermovi na poděkování za zdar výpravy.
(Celkové náklady: 240 E, a to z vlastních prostředků.)

Průběh cesty

Korekční poznámky pro ty, kdo Řecko jinak neznají

Zatím jsou odtud linky na staré obrázky domény fysis, časem přibydou nové z této výpravy. Už jsem zdigitalizoval negativy, šlo mi to o něco pomaleji než psovi pastva. Musím je ještě vyvěsit na Fysis. Obrázky žánrové na fysis nedám, leda maličkou ukázku. Na CD dávám do placu všechny, hlavně ty musejní. Hanka leccos nafotila černobíle.
Předpokládám, že na fysis budu moct vyvěsit i něco fotek od ostatních účastníků, myslím fotky šutrů, né lidí. Pokusím se k tomu získat explicitní souhlas, kdo můžete, tak se m, prosím, ozvěte mejlem.

Začínám vyvěšovat nové fotky na fysis.cz,
zatím z musejí:
Dion,  Korint a Nemea  - a samozřejmě z jeskyně Hermova narození !


Průběh cesty

(vedené s odpovědností typicky hermetickou = hermovskou, včetně péče o mláďata)

(. RTF)

So 4. 9.
V 8:30 státnický projev Velkého Šéfa na Jiřáku a 45 lidí v autobuse do Řecka!
Odjezd z Prahy prastarou Karosou a s pečlivým dodržováním dopravních předpisů. Následkem obojího večer organizační drama v Szegedu (hrozilo zakempování), které vyústilo v poněkud kerouacovské pojetí Cesty a v postupnou balkanizaci výpravy. Jedeme dál! Dostatečné zásoby chilského Cabernetu obveselují lidská srdce v neútěšné krajině.

Ne 5. 9.
Obávané srbské hranice jsou nečekaně rychle prostupné a dotyčný stát se jeví mnohem lépe než předloni, na rozdíl od následujícího Bulharska. Zázračně funguje novořecký papír s razítky od Velkých Šéfů; pouze jeden celník opraví druh piva, které požaduje za vstup; inu, jsme na Balkáně. Karosa občas nechce, ale musí.

Nevíme, kam do večera dojedeme, do zamýšlených Delf určitě ne. Po naprostém vyčerpání končíme za tmy v prvním řeckém kempu a vítá nás bouřka s prudkým deštěm, snad poselství Diovo. Jsme na pobřeží přímo pod Olympem, kemp Sylvia je přívětivý a skoro prázdný, moře rozvlněné, řidiči požadují 2 noci pauzu. Zdá se, že na původní program, stavěný podle času pravidelných řeckých linek (jezdí s podobným strojem) zpomaleného o 20 %, můžeme zapomenout.

Po 6. 9.
Pěší výprava přes dvě vsi k antickému městu Dion. Původně makedonské městečko, které se postupně stalo kultovním centrem podolympského řeckého divadelnictví. Chrámy bohyň, římské město a pěkné lokální museum. Vedle a výše je Litochori, pod rozeklanou soutěskou, východisko na Olymp. Vynucená přestávka nebyla úplně marná. (Tohle místo bych jinak neviděl, neboť se bojím turistů na "Olympské Riviéře" a nevlídnosti severu této jinak skvělé země.) Někde v okolí jsou pastviny, na kterých kdysi Hermés ukradnul Apollónovi krávy.
Večer patolog výpravy opakovaně operuje: ostny mořských ježků se zabydlely v nohou některých členů expedice.

Út 7. 9.
Karosa nechce nastartovat, prý vybité baterky. Po několika neúspěšných pokusech se je podaří nabít v jakési vsi, Řekové jsou geniální improvizátoři a majitel kempu skvělý chlap.

Karosa startuje v okamžiku, kdy mraky kolem hor ustoupily a nad námi zazářil vrchol Olympu! Konečně jedeme, mezi Olympem a Ossou do údolí Tempé, kde Apollón odčiňoval picnutí Pythóna a zamiloval se do Adméta, dál přes Thessalii a napříč Parnassem. Karosa kvílí a žhaví, v pořádném klesáku musejí řidiči poprvé měnit prasklou hadičku pneumatického systému (snad brzd). Díky jejich umu konečně přijíždíme do Delf (zpoždění 44 hodin) a rozbíjíme tábor v kempu Apollón.

Delfy jsou krásné a jdeme do skoro liduprázdného areálu, kterému vévodí Apollónův chrám s věštírnou, divadlo a stadion panhellénských Pýthijských her (na počest poraženého Pythóna, jak tvrdí Kléméns Alexandrijský). Prázdnější Delfy jsem viděl jenom r. 1995 po zemětřesení, kdy turisté prchli. Teď se asi vyhnuli Olympiádě. Končíme u soutěsky, kde prýští Kastalský pramen, zvlášť pilní jedinci stíhají ještě dolní areál.

St 8. 9.
Pěší výstup nad Delfy po antické cestě, procházka přes náhorní planinu a výstup k jeskyni Dionýsova narození. Překvapivě bez problémů i při tomhle počtu lidí a špatném počasí. Z deště nakonec sešlo a u jeskyně hřálo sluníčko. Kórická jeskyně (1380 m) se ukázala ještě světleji než minule, ale Karel na jejím stropě zrakem biologa našel dravou a dost jedovatou obří stonožku (krom jiných divných živoků). Štěstí, že nikomu nespadla za krk.

Čt 9. 9.
Museum v Delfách je nově přestavěné, prospělo mu to. Je tu světlo a slušně místa, některé popisky nově rekvalifikují vystavené objekty. Živého štíra se nepodařilo zachránit a byl dozorci utlučen, asi aby se turisté nelekali.

V poledne odjíždíme na Peloponés. Karosa už jezdí čiperněji; barbarsky míjíme Chaironeiu, Lebadii, Kabeiron, Théby, Eleúsinu a Korint. Vítá nás kemp Nicolas (Nikolaos) ve Starém Epidauru - Palea Epidauros. Konečně na Jihu mezi pomerančovníky a banánovníky. Čtyři různé Epidaury v okrese se dělí o celkem sedm jmen. Drobná podvečerní exkurze k mykénské hrobce vedle kempu a k malému antickému divadlu, které někteří návštěvníci občas se zklamáním zaměňují za ono slavné velké. Patolog výpravy má zase práci s ostny ježků.

Pá 10. 9.
Výlet do slavnějšího Epidauru ve vnitrozemí: Asklépeion, divadlo a museum v Epidauru. Největší pevninské centrum Asklépiova kultu, vlastně jeho mateřské místo s kultem héroa, které se v římské době stalo spíš mondénními lázněmi.

Polední zastávka v líbivém Naupliu a pak do Mykén! Mykény jsou impozantní i při katastroficky chladném a temném počasí, které by odpovídalo spíš tamní zimě. Místní museum v Mykénách je úplně nové, z větší části obsahuje mykénské a okolní věci, které byly dřív vystaveny v Naupliu.

So 11. 9.
Znovu do vnitrozemí. Zastávka u mykénského mostu za vsí Arkadiko, pak mohutný Tíryns, snad pevnost nad přístavem Mykén - a Nemea, místo panhellénských her, taky náhrada za Olympii, kterou jsme vynechali kvůli časovému skluzu a taky proto, že tam asi ještě řádí paraolympiáda. Chrám Dia Nemejského a hry ke cti prince, kterého tady v dětském věku zabil had. Ofeltés tu měl kult héroa. Museum v Nemeji obsahuje dost staré věci a z pozdějších pak dětské nádobíčko pro Ofelta. Ostatně, už před vchodem měli pěknou čerstvě svlečenou kůži menší (asi metr) štíhlovky.

Smutné loučení se Starým Epidaurem a s Egejským mořem za nevídaně chladného počasí. Nebýt těch banánovníků, tak by mi nikdo nevěřil, jak mimořádně je zima.

Ne 12. 9.
Do Korintu a pak do kempu u Xylokastra na severním pobřeží Peloponésu. Z Karosy se díky četným opravám a úpravám stal stroj hodný místních linek a naši řidiči už objevili kouzlo jižanských způsobů. Směle vyjíždějí nahoru na Akrokorint. V areálu byzantské (později turecké) pevnosti je na vrcholu Afroditin chrám (kdysi s mohutnou sakrální prostitucí) a o něco níže posvátný pramen, který koresponduje s pramenem dole v antickém městě. Pozoruhodná a patrně už předřecká lokalita, což dokládají i staré věci v museu v Korintě. Kromě nich je tam velice pěkná pozdně archaická keramika a dost šuntové římské sochy.

Korint je docela zachovalé antické město, krom pozdní vrstvy (s řečništěm Pavla z Tarsu, nad kterým je starokřesťanská basilika) tu je zachovaný archaický Apollónův chrám. Vedle ještě Asklépeion. Je tu dost hadovito.

Po 13. 9.
Karosa úspěšně funguje i v roli lanovky a vstup do mýtické Arkádie jí očividně prospěl. Vyváží většinu výpravy od moře přes Xylokastro, Trikalu (chladící pauza) a Trikalský Monastýr až na planinu vedle vyschlého jezera Dasios, kde ve výšce 1500 m končí asfalt. Před čtyřmi lety jsme tu byli ve čtyřech lidech a bylo to nadoraz, aniž bychom našli jeskyni (i když jsme pak nocovali přímo nad ní). Teď je všechno jinak! Nové cesty, značení, zbrusu nová mapa, 37 lidí v odpočatém stavu. Za chvíli jsme na Hoře Vydlabané Želvy (1800 m), odkud vede strmý chodníček dolů k jeskyni Hermova narození, která se ovšem jeví dost nepřístupně. Čteme Kerényiho parafrázi Homérského hymnu na Herma, který se v této jeskyni narodil a na této hoře potkal želvu, vydlabal ji a z jejího krunýře vynaleznul lyru, kterou pak ukonejšil Apollóna, rozlíceného zmizením krav. Vracíme se na cestu, která stoupá k patrně nejvyšší řecké salaši (2100 m), kde potkáváme příbuzné Dobrého Pastýře, kteří jsou dojati fotkami z minulé výpravy. Pijeme z pramene posvátné hory Kylléné a jdeme k vrcholu (Kylléné = Ziria = Agios Nikolaos = Sémeio... 2374 m). Po 18 h výprava kupodivu zkompletována na arkadsko-achájském pomezí v okolí Karosy, která obdivuhodně hladce sjíždí dolů nespočetnými zatáčkami. Vypadávající zadní dveře v jednu chvíli dokonce nabízejí Hance nečekanou otevřenou vyhlídku do skoro kilometrové hloubky údolí.

Plánovaný nocleh na Planině Kyllény musel být z časových důvodů zrušen, stejně jako průjezd jižní Arkádií (taky jsem ještě netušil, co všechno Karosa dokáže, když musí). Proto se v kempu loučíme s mořem a s Jihem, což se díky velmi dobrému Nemejskému červenému obchází bez slz.

Út 14. 9.
Sledujeme náš itinerář na temný severozápad, i když se mi vůbec nechce jet zrovna tímto blbým směrem (preferuji přesně opačný). Přejíždíme do kraje Epeiros, rovnou k Věštírně mrtvých. Nekromanteion je impozantní svou uměle archaizují architekturou (hellénismus napodobuje polygonální zdivo pozdně archaické doby a dokonce i bronzácké megality). Prostě vrchol Hádova podsvětního paláce, který zde, kousek od řeky Acherontu, vyčnívá na svět. Když si člověk uvědomí, že žadatelé o věštbu tu žili zavřeni v úplné tmě, museli jíst boby a fazole a lili čerstvou ovčí krev štěrbinami do bývalé jeskyňky, kde se připojovala k dříve vlité, tak to muselo být skutečně Peklo, jak ostatně jménu Hádés rozumí řečtí pravoslavní. Je to poučný opak řeckého estetismu. Nad tím vším stojí kostelíček svatého Jana Evangelisty.

Musíme do kempu v Ióannině. Řidiči chtějí jet po dálnici, která tam nově vede z Igúmenitsy (podle mapy: Egnatiana, zprovozněno r. 2002). Dálnice je ovšem pouze na mapě, takže následuje okruh po horských okreskách přes půvabné vsi Paramythia (Pohádka) a Mythos. Karosa se chová statečně a nachází starou dobrou horskou silnici do Ióanniny. V kempu u jezera kupodivu není taková zima jako minule.

St 15. 9.
Popojíždíme k horské Diově věštírně. Dódóna je místo půvabné, jasné a prosté, přímo opak Nekromanteia. Věštilo se tady ze šumění dubu i lecjak jinak, ale vždy jednoduše a na čerstvém jasném vzduchu. Zachovala se zde sakrální ohrádka kolem stromu, temenos, relikt řeckého kultu z dob před stavěním chrámů, všude kolem majestátní hory.

Vojtěch je znalcem Ióanniny (Janiny) a doporučuje menší museum voskových figur v Ióannině. Na rozdíl od toho většího je vskutku unikátní. Vidíme trpícího Prométhea i s vycpaným kánětem a ježkem; popravu Sókrata (kat poulí očima) a jiné pozoruhodnosti: utrpení řeckých národně uvědomělých horských lupičů v kruté zimě, zakladatele musea v kvádrech.

Ióannina byla centrem turecké správy, vůbec to tu vypadá úplně jako v severozápadním Turecku. V bývalé pevnosti je v bývalé mešitě museum, kde potkáváme živého hada, zalezl pod intarzovanou pokladnici. Jako turisti se necháváme převést na jezerní ostrov s domečkem zavraždění Ali Paši. Zvláštní je, že fenomén ostrovovitosti zasahuje i toto neslané a studené místo: dláždené uličky, natřené zídky, modrá a zelená okna a dveře, kapličky. Zčásti je to asi uzpůsobené dodatečně pod vlivem slávy skutečných ostrovů, ale řada těch stavbiček je starších než turistika.

Čt 16. 9.
Před ránem slaboučké zemětřesení, pak cesta horskou silnicí, která donutí i kamiony vyšplhat přes Pindos v sedle výšky 1680 m. Tady se to muselo přepadávat přímo samo! Ve vyšších úsecích je silnice lemována holemi jako pro lyžaře, aby i v zimě za sněhu byla vidět. Karosa šlape fantasticky, kdyby takhle jezdila už dřív, tak jsme mohli projet i Arkádií napříč. Cílem jsou středověké pravoslavné kláštery Meteora, kde se prý před pár lety na řecky vyslovený pozdrav "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus" odpovídalo anglicky "500 drachem".

Místo bizarní na ne zrovna přívětivých skalách. Mnohem radši bych byl dal pauzu nahoře na Pindu, v poctivých horách bez efektů. Mám dojem spíš nejjižnějšího Srbska (myslím ve stavu před poslední válečnickou érou) než Řecka. Ještě bizarnější fresky, hlavně oblíbené stahování z kůže, které jsme hojně viděli už v Ióannině. Extrémní masochismus světců se ovšem může obrátit v sadismus. Prostory pěkné, ale cynicky poznamenávám, že by chtěly vymalovat (třeba bíle). Navíc nečekané davy dost protivných turistů. Byzanc se teď stává novou módou, potěš Pán Bůh - a chraň nás od "války kulturních typů" (jak ji vymyslel jeden prof. Amík a mnozí by ji teď rádi dělali vopravdu)!

Pá 17. 9.
Ráno odjezd do Bulharska aneb konec civilizace. Hledání kempu v Melniku (kdysi jsem v něm bydlel a minulý týden byl na webu) nás vede po okresce se zbytky asfaltu, spálenou krajinou (doslova, přehnali vypalování trávy) s polozřícenými domy, vypadá to trochu jako vjezd do Mordoru. Neúspěšné pokusy o nalezení některého z dalších kempů na nové automapě narážejí na odpovědi "ňama" (pokud vůbec jaké) a po obvinění z krádeže nafty za 8 Leva u pumpy, kde se ptáme, končí ve tmě kus od Sofie nalezením nonstopu, jehož majitel nic nenamítá proti našemu nocování a my se tam chystáme utratit peníze vyměněné na kemp.

Začíná pravý a nenakašírovaný balkánský folklórní večer v nonstopu "287. km". Nonstop je zvláštní už tím, že se nachází pár km za zákazem vjezdu, kterým jsme projeli při hledání návratu z objížďky, přímo "Hospoda na mítince". Zvláštní jsou i jeho hosté, kteří se představují jako místní mafie. Přijíždějí podivnými stroji, včetně malého leč silného vojenského náklaďáku. Předvádějí efektní smyky a "hudbou" ohrožují spánek našich řidičů.

Vyjedli jsme ten podnik i vypili na dno, část studentů tancuje, jiní rozbalují stany u autobusu, někteří se ukládají uvnitř, radši piju skoro jenom kolu a sleduju cvrkot. Přijíždí první vůz bulharské policie, jehož osádka se spokojuje s tím, že nám zakazuje postavit stany ("palatki"), "kemp ňama". Druhý policejní vůz má razantnější osádku a zůstává. Další veze jinak uniformované a ještě ozbrojenější. Namířeným mašinkvérem a reflektorem budí naše řidiče a nařizují odjezd. Kupodivu nechtějí po nikom žádné doklady, ani se nepřibližují k nonstopu. Nezajímají je ani údajní mafiáni, kteří nad nimi mávají rukou.

So 18.9.
Hermeneutika balkánské noci aneb zjevení Hermovo v podobě veselého mladého fízla v civilu, který vstřícně tlumočí vyjednávání naší Rady Starších s bulharskou policií vybavenou pořádným mašinkvérem. Argumentem policie je "opasno" a chce nás vyvést mimo svůj rajón. Majitel podniku se policii zaručuje za naši bezpečnost. "Mafiáni" se nám zaručují, že se policie nemusíme bát. Policejní vozy zaujímají pozice kolem autobusu. Protahujeme vyjednávání střídáním v konverzaci, aby se řidiči aspoň trochu vyspali. Díky nekompromisnímu Honzovi je odjezd stanoven na dobu mezi pátou a šestou hodinou. Mladík v civilu nás přepočítává (aniž by věděl, kolik nás má být) a vesele, ba přímo přátelsky, se s námi loučí. Byl to jediný z místních, který jednal se všemi stranami!

V 5:15 policejní eskorta k Sofii, vzhůru domů! Maďarská hranice se jeví jako země zaslíbená.

Ne 19. 9.
Závěrečná oběť prasete Hermovi na dálnici kousek za Břeclaví: hejno divočáků vběhlo v noci do cesty plně rozjeté Karose, pokus o vyhnutí neuspěl a jeden kus byl sražen. K dokumentaci oběti byla povolána česká dopravní policie, která byla na rozdíl od bulharské vybavena fotoaparátem a cedulkou s číslem "1", aby se pravý blatník Karosy na té fotce pěkně vyjímal.

V 5:00 zase v Praze na Jiřáku!

Velký Šéf ani nestačil postavit triumfální oblouk pro příjezd antropologicky tak významné expedice.

 

Korekční poznámky pro ty, kdo Řecko jinak neznají

Na rozdíl od toho, co jsme viděli, není Řecko zemí lesnatou. Opak je pravdou. Náhodou jsme projeli a zčásti i prošli skoro všechny řecké lesy.

Řecko je opravdu zemí hornatou, jak jsme viděli. Silnice jsou klikaté, jak jsme viděli, leč z pochopitelných důvodů jsme jezdili jenom po těch nejširších a nejméně příkrých.

V Řecku jsou i opravdu velká města (o moc větší než u nás), ale co bychom si v nich počali s autobusem a ve 45 lidech.

V Řecku mají i veliká musea, ale ty jsou z větší části v Athénách a zbylé na ostrovech.
Z těch, co jsme viděli, považuju za reprezentativní (obsahem) musea v Delfách a v Mykénách. Ostatní byly pěkné příklady dobrých lokálních musejí.

Na ostrovy nebyl čas ani peníze, takže jsme se museli jako s náhradou spokojit s Peloponésem. Kréta a zvlášť Kyklady by byly impozantní.

Malá četnost vesnic ve vnitrozemí je skutečná, neschovávaly se před námi.

Rozdíl mezi severem a jihem (krajina, lidé, způsoby) je opravdu takový, jaký jsme viděli.

Počasí jsme zažili na severu obvyklé, ze začátku mírně chladnější; na jihu zcela extrémně chladné oproti obvyklému v tuto dobu.

K nápisům podél silnic:
Mírně ubylo komunistických (bohudík), dost přibylo fašistických a hlavně pravoslavně fundamentalistických, bohužel! No, slušní lidi nepíšou po zdech.