Hérakleitos C 1 = Hippokratés: O výživě I, 3 - 24 (= De diaeta I-IV, ed. É. Littré)

3
Člověk sestává - jako všechny živé bytosti - ze dvou (živlů), různících se co do moci, ale shodných co do potřebnosti, totiž ohně a vody. Spojení obou je dostačující jak pro ně navzájem, tak pro vše ostatní; avšak každý odděleně nepostačuje ani sobě samému, ani ničemu jinému. Každý z nich má takovouto moc: Oheň může vším pohybovat; voda může všechno živit. V jednotlivostech však každý (z nich - střídavě?) vládne a také je ovládán, nejvíce i nejméně, nakolik je to možné. Ani jeden z nich však nemůže vládnout totálně z těchto důvodů: Jakmile oheň stráví poslední zbytek vody, dojde mu potrava a odvrátí se tam, odkud očekává potravu. Jakmile voda zhasí poslední zbytek ohně, zanechá pohybu a zůstane tam; pokud však stojí, nemá už sílu, takže je ohněm, který jí proniká, spotřebována k výživě. Proto žádný z nich nemůže úplně převládnout. Pokud by však někdy jeden z nich byl úplně přemožen druhým, tak by nebyly žádné z těch věcí, které nyní jsou. Když se to se všemi věcmi má takhle, tak vždy takhle budou - a žádný z těch dvou nebude chybět. Jak jsem řekl, oheň a voda přece postačují všem věcem veškerenstva, v největší i nejmenší míře stejně.

4
Z těch dvou přísluší každému něco: Ohni horko a sucho, vodě pak chladno a vlhko. Předávají si to pak navzájem: Oheň (dostává) od vody vlhkost, vždyť v ohni je také vlhkost. Voda pak (dostává) od ohně sucho, neboť uvnitř ve vodě (bývá i) sucho. Když se to s ohněm a vodou má takto, odlučují od sebe navzájem mnoho velmi různých druhů semen a živých bytostí, které jsou navzájem nestejné, jak co do vzhledu, tak moci. Když (oheň a voda) nikdy nezůstávají (v klidu), nýbrž proměňují se vždy tak i onak, potom i všechno to, co se od nich odlučuje, vzniká nutně jakožto navzájem nepodobné. Žádná z věcí tedy nezaniká, ani nevzniká něco, co by už nebylo. (Všechny věci) se proměňují (pouze) tak, že se směšují a rozlučují. U lidí je ale zvykem nazývat vznikem růst z Hádu na světlo, záhubou pak zmizení ze světla do Hádu. Důvěřují totiž spíše očím než důmyslu (viz B 78), i když oči nejsou náležité ani k posouzení toho, co vidí (viz B 56). Já to však chci vyložit důmyslem (viz B 41). Žije totiž to i ono (vznikající i zanikající): Nic, co je živé (viz B 30), nemůže zahynout, leda spolu s veškerenstvem. Kam by totiž zahynulo? A to, co není, nemůže vzniknout. Odkud by se vzalo? Všechno se zvětšuje i zmenšuje, až po to největší i nejmenší (viz B 126b) z možných. Když tedy promlouvám o vzniku a zániku, činím tak jenom proto, abych to přetlumočil běžným lidem; ozřejmuji tím směšování a rozlučování. Má se to takhle: Vznik a zánik je totéž, směšování a rozlučování je totéž, každé vůči všemu i všechno vůči každému je totéž - a nic z toho všeho není totéž. Zvyk (jazyka) je totiž v tomhle protikladný vůči přirozenosti (viz Empedoklés, Anaxagorás B 17).

5
Všechno božské i lidské se střídavě ubírá nahoru a dolů (B 62, B 60). Den i noc (se střídají) co do největší a nejmenší míry (viz B 30, B 57). Jako má Luna svoje maximum i minimum, díky přístupu ohně a vody, tak i Slunce střídá zvětšování a zkracování (viz B 100, B 94). Vše je i není totéž (viz B 49a); světlo je Diem, tma Hádem, světlo Hádem, tma Diem (viz B 32); těká a posouvá se jedno sem, druhé onam; v každé době, v každém místě; jedno vykonává činnost toho druhého a naopak. A (běžní lidé) nevědí, co dělají (B 1), avšak domnívají se, že vědí, co dělají (B 17). Nepoznávají to, co vidí; i když se jim všechno děje podle božské nutnosti (B 72, B 137, B 1, B 80), jak to, co chtějí, tak to, co nechtějí (viz B 110). Když jedno ubíhá tam, jiné onam, přece se tím navzájem směšují a tak každé naplňuje určení úděl, jak k většímu (B 25), tak k menšímu. Všechno zaniká od sebe navzájem (Anaximandros B 1), větší od menšího a menší od většího. Větší roste z menšího a menší z většího (B 126b).

6
Všechno ostatní, duši člověka i jeho tělo, uspořádává duše. Skrze ni vnikají do člověka částečky částí, všechno z veškerenstva, co je smíšeno z ohně a vody; jedno, aby bralo, druhé, aby dávalo. A to, co bere (zachvacuje, viz B 66) činí větším; zatímco to, co dává, menším. Dva lidé řežou dřevo: Jeden tahá, druhý tlačí - oba však dělají totéž. Dělají menší (kusy), když (jich) dělají více. Taková je i přirozenost lidí: Jedno tlačí, druhé tahá; jedno dává, druhé bere. A čemu dává, z toho bere; a čemu dává, to zvětšuje; z jednoho bere, jiné zmenšuje. Každé z toho si střeží svoje místo: Co se zmenšuje, to se odlučuje na slabší místo. Co postupuje k většímu, to smíšením přechází do většího uspořádání. Co je cizí a nepodobné, to je vytlačováno do jiného místa. ...

7
Nebudu se zabývat ostatními živými bytostmi a ozřejmím to, co se týká člověka. Do člověka vniká duše, obsahující směs ohně a vody, podíl (osud, části?) těla člověka. Tyto (podíly) jsou jak ženské, tak mužské, početné i rozmanité, živí se a rostou tímtéž, čím člověk. Je nutné, aby každá živá bytost měla v sobě všechny ty díly. Čeho by totiž nějaký díl od počátku neměla, to by nemohlo růst ani tehdy, kdyby přicházelo sebevíce potravy, ani kdyby jí přicházelo málo. Když má všechny, roste každý (podíl) na svém místě (viz Anaxagorás B 10, A 41). Potravou mu je sucho od vody a vlhko od ohně; jedny (podíly, části) tlačí dovnitř, jiné ven. Jako když dva tesaři řežou dřevo: jeden tahá, druhý tlačí - a oba dělají totéž. Když na jedné straně tlačí pilu dolů, tak jde na druhé straně nahoru, jinak by to přece nešlo. Kdo by to vzal násilím, úplně by to zničil. Tak je to i s potravou člověka: něco tahá, něco tlačí; co se napře dovnitř silou, jde ven. Kdo by to mimo vhodný čas vzal násilím, všechno by zmařil.

8
Po určitý čas má každý podíl své uspořádání, dokud se nestane, že už nemůže přijímat potravu, protože nemá vhodné místo... Potom mužské i ženské podíly změní své umístění, díky síle a nutnosti uspořádání. Co pak dříve naplní určený úděl, to se první odlučuje, aby se současně smísilo (A 18). Každé se totiž nejprve odlučuje, aby se však zase smísilo. Když opustí svoje místo a dosáhne správnou harmonii, která má tři souzvuky, - a když projde všemi, žije a roste zase z těchže podílů jako předtím (viz B 31?). Když ale nedocílí harmonii a souzvuk nízkých tónů s vysokými - ani v kvartě, ani v kvintě, ani v oktávě - pak je výsledek falešný, i kdyby k harmonii chyběl jen jediný tón (viz B 10, A 22). Přechází totiž od většího k menšímu před (svým náležitým) údělem, protože živé bytosti nerozpoznávají, co činí (B 17).

9
Pokud jde o mužské a ženské části - proč vznikají obojí - , postupně v řeči ozřejmím. Každé z nich, když přijde (do těla) a dosáhne harmonie, je vlhké a je ohněm uvedeno do pohybu. Pohybované je pak živeno ohněm (viz B 30, A 18) a je mu přiváděna potrava z toho jídla a vzduchu, které vešly do ženy. ... Tuhé části ... kosti, šlachy. ... Oheň, uzavřený nejvíc uvnitř, je největší a tvoří si největší průchod, neboť je tam nejvíc vlhkosti a nazývá se to břišní dutina. ...

10
Shrnuji: Oheň uspořádal všechny části v těle na jim náležitá místa, podobně jako veškerenstvo (viz B 31, B 30, B 67). Malé vůči velkým a velké vůči malým. Největší, tedy břišní dutina, je zásobárnou pro sucho i vlhko, aby všemu dávala i brala od všeho, mocí podobná moři (viz B 31), které mořské živočichy živí, jim nesouladné však hubí (B 61). Kolem ... pak jako zemi (uspořádal kůži). ... V tom všem si oheň utvořil tři oběhy, které se navzájem vymezují zevnitř i zvenčí: Jeden jako břišní dutinu (všech) vlhkostí, mocí podobný Luně. Jeden ve vnějším obalu (kůže) jako obklopující klenbu, mocí podobný hvězdám. A uprostřed ten, který je vymezený zevnitř i zvenčí (tedy analogický Slunci). Ten je nejteplejší a nejsilnější oheň, vládne všemu, všechno spravuje podle přirozenosti, není postižitelný ani zrakem, ani hmatem. V tom je duše, mysl, rozvaha, růst, pohyb, zmenšování, rozlučování, spánek, probuzení. Toto řídí všechno skrze všechno (B 41) a to jak zde (v člověku), tak i onde (v kosmu) - a nikdy neodpočívá (B 16?, B 84).

11
Lidé však nedokážou ze zjevného usuzovat na nezjevné. Nepoznávají totiž, že běžně užívají různá umění, která jsou podobná lidské přirozenosti. Mysl bohů sice naučila lidi napodobovat božská umění, přesto (běžní lidé) poznávají jenom to, co dělají, ale nepoznávají, co napodobují. Vše je totiž podobné a nepodobné, vše je souladné a protikladné (B 8, B 10), smluvené a nesmluvené, mající důmysl a bez důmyslu; způsob každého z nich je nanejvýš protikladný, když souhlasí. Zákon a přirozenost, díky nimž všechno děláme, totiž nesouhlasí, když souhlasí (viz B 50). Zákon (viz B 33 ?) totiž lidé stanovili sami sobě, aniž by poznávali, čeho se týká, zatímco přirozenost všeho uspořádali bohové. Co však stanovili lidé, to nikdy nezůstává stejné, a to ani správně, ani nesprávně. Co ale stanovili bohové, je vždy správně, ať je to správné nebo nesprávné (viz B 108 ?); tím se to od předchozího liší.

12
Ukážu teď, že zjevná umění jsou podobná zjevným i nezjevným pohnutkám člověka. Takové je např. věštecké umění: Prostřednictvím zjevného poznává nezjevné (viz Solón) a prostřednictvím nezjevných zjevné; prostřednictvím přítomného věci budoucí - a díky zemřelým živé; a nerozumné věci chápe vědoucí vždy správně, ale nevědoucí pokaždé jinak. Toto je také napodobením života a přirozenosti člověka: Muž měl styk se ženou a zplodil dítě, zjevným se poznává nezřejmé, totiž že to bude tak. Nezjevný důmysl člověka poznává zjevné věci. Člověk se z chlapce mění v muže; skrze přítomné rozpoznává budoucí. I když mrtvý není podobný živému, tak živý díky mrtvému ví, co je živé. Žaludek je nerozumný, jeho pomocí však seznáváme, že žízní a hladoví. Tytéž jsou pohnutky věšteckého umění a lidské přirozenosti; vždy správně pro poznávající a vždy pokaždé jinak pro nepoznávající.

13
Díla s železem: Kováři svým uměním železo změkčují, vanutím vynucují oheň, prospívají mu tím, že je zbavují potravy (= vody). Když je učiní měkkým, kovají je utvářejí, pak se stane tvrdým díky výživě od jiné (= studené) vody. Totéž zakouší člověk od cvičitele: Ohněm (námahy nebo slunce) mu odebírají potravu, je rozdmýcháván dechem. Když takto změkne, kují ho, třou a čistí. Proudem vody se stává pevnějším.

14
A valcháři dělají totéž: dupají, mlátí a natahují (látku, cupaninu?). Tím, že s ní jednají drsně, ji činí pevnější; odstřiháváním toho, co přečnívá, a zplstěním ji činí krásnější. Totéž zakouší člověk.

15
Ševci rozdělují celek a díly - a kusy tvoří celek, když ševci řezáním a šitím dělají z chatrných bot zdravé. I člověk zakouší totéž: Z celku se vydělují části a složením vzniká z částí (nový) celek. Lékaři uzdravují chatrné (části), když je probodávají a řežou (viz B 58). A toto je (úlohou) lékařství: Zbavit člověka strázně a učinit zdravým tím, že ho zbaví (příčiny) bolesti. Přirozenost samočinně ví totéž: Když sedíme, působí nám vstávání bolest; když se pohybujeme, působí nám zklidnění bolest - a jiné takové věci mají přirozenost a lékařství společné.

16
Dva tesaři řežou, jeden tlačí, druhý tahá; oba dělají totéž. Řežou, jeden tahá, druhý tlačí. Silou se obrací nahoru, hned dolů. Když řežou na kusy, vytvářejí množství - a když dělají množství, tvoří kusy. Napodobují přirozenost člověka. Dech jednou tahá, jindy tlačí; když činí obojí, působí totéž. Když se pokrm silou tlačí dolů, obrací se nahoru. Z jedné duše více a méně rozlišené (vznikají) i větší a menší.

17
Zedníci dělají z rozlišených (částí) souladné (dílo). To, co je suché, zvlhčují; co je mokré, to vysušují (B 126); celek rozdělují a rozdělené sestavují. Kdyby to tak nebylo, nedařilo by se jim to tak, jak je třeba. Napodobují lidskou životosprávu. Zvlhčují suché, suší vlhké; celek rozdělují a rozdělené spojují. To všechno je co do přirozenosti zároveň rozdílné i souladné (B 10).

18
Umění hudby musí nejprve ozřejmit, jaká tónina byla zvolena. Řady z těchže (tónů, intervalů?) nejsou tytéž; co do pojmenování sice jsou stejné, sestávají však z tónů vysokých i nízkých, takže co do kvality tónu nejsou stejné. Největší intervaly (= oktávy a kvinty) jsou nejsouladnější, zatímco nejmenší intervaly (= sekunda) nejhůře ladí (B 8). Kdyby však někdy učinil všechny intervaly stejné, nebylo by to lahodné. Nejvíce potěší velmi četné proměny a nejrozmanitější intervaly. Kuchaři připravují lidem pokrmy tak, že míchají rozličné potraviny, rozdílné i souladné; takže mohou z těchže surovin udělat různá jídla a nápoje. Kdyby dělali všechno stejné, nebylo by to lahodné. Nebylo by to správné ani tehdy, kdyby to všechno dělali v jedné nádobě. Hudební nástroje se ladí tu vysoko, tu nízko. Jazyk napodobuje hudbu, když rozlišuje měkkost a ostrost ... i souzvučnost a nesouzvučnost. Vydávají se tóny vysoké i nízké; nezní to však správně, když nízké znějí jako vysoké a vysoké jako nízké. Krásně provázaná řeč působí svou souladností potěšení, neladná však trýzeň.

19
Koželuhové kůže natahují, třou, češou, myjí. Stejná je péče o děti. Ti, kdo pletou, pletou v kruhu: Začínají od konce a končí na začátku (B 103). Stejný je oběh v těle: Začíná tam, u čeho končí.

20
Ti, kdo pracují se zlatem, je tepou, čistí a taví mírným ohněm, nikoliv prudkým. Po přípravě je používají na různé věci. Člověk obilí mlátí, čistí, mele a peče pomocí ohně. V těle se pak nestráví prudkým ohněm, ale mírným.

21
Sochaři tvoří tak, že napodobují tělo - vyjma duše, netvoří bytost mající důvtip - z vody a země tak, že vlhké vysušují a suché zvlhčují (B 126). Odebírají z přebytku a přidávají tam, kde se nedostává; tak jejich dílo roste, od nejmenšího po největší. Totéž zažívá člověk: Roste od malička po největší velikost, z přebytečného ubírá a tomu, čeho se nedostává (B 126b), přidává; suché zvlhčuje a vlhké vysušuje.

22
Hrnčíři otáčejí kruhem - a ten se nevychyluje ani dopředu, ani dozadu. Otáčejí s ním na obě strany, což je současně napodobením vesmírného kruhu. Na tomtéž otáčejícím se kruhu vyrábějí rozličné věci - z té samé (hlíny) a týmiž nástroji - a přece nejsou žádné výrobky stejné, ale navzájem různé. Stejně tak je to s lidmi i s ostatními bytostmi, které vnímají: činí všechno v tomtéž kruhu, jsou ze stejných (živlů), ale nejsou si podobní, i když si pomáhají týmiž prostředky: z vlhkých činí suché a ze suchých vlhké (B 126).

23
S gramatikou je to také tak: Spojuje podoby (vokály), významy lidských zvuků, (opírá se o) schopnost pamatovat si minulé; objasňuje, jak má být co vysloveno. Poznání čerpá ze sedmi vokálů (alfa, epsílon, éta, ióta, ýpsílon, omikron, ómega). Toto vše člověk provádí, ať je gramotný nebo není. Díky sedmi podobám vzniká u lidí také smyslové vnímání: sluch pro hluky, zrak pro zjevné věci, nos pro vůni, jazyk pro chuť příjemnou i nepříjemnou, ústa pro rozmlouvání, tělo pro dotýkání horka nebo chladna, průchody dechu dovnitř a ven. Díky tomu lidé docházejí poznání (B 55).

24
Taktéž (sportovní) zápas a cvičení: Učí přestupovat zákon podle zákona (viz B 44?), křivdit spravedlivě (viz Anaximandros B 1), klamat, krást, loupit, páchat násilí, dělat nejkrásnější i nejodpornější věci (viz B 102, B 15). Kdo tak nečiní je špatný, kdo tak činí, je dobrý. Je to přehlídka hloupostí mnohých (B 2). Ti se na to dívají a soudí, že jeden z těch všech je dobrý (viz B 49, viz Xenofanés B 2), ti ostatní zase špatní. Mnozí žasnou (viz B 87), nemnozí (B 104) rozpoznávají! Když lidé přijdou na trh, jednají stejně: Klamou jak ti, kdo prodávají, tak ti, co kupují. Obdivován je ten, kdo nejvíc podvádí (viz B 28, B 81). Při pití (viz B 95) a zběsilém povyražení dělají totéž: Závodí, potýkají se, bijí se, kradou a podvádějí; jednomu ze všech je přisouzeno vítězství. (Na divadle) se předstírá a klame: V postavách herci něco jiného mluví a něco jiného si myslí; titíž vystupují a odcházejí nikoliv titíž. V člověku je (možnost) jinak mluvit, avšak jinak jednat - a být sebou samým i nebýt sebou samým (B 49a); jednou má nějaký záměr (B 78), jindy zase jiný. Takto tedy všechna umění mají něco společného s lidskou přirozeností.