1   3   5   7

[Tak životní teplo vycházející od slunce dodává všemu, co žije, život. K této myšlence podává nejlepší přirovnání „odpočívající" Hérakleitos, totiž podobenství o pavoukovi jakožto duši a pavučině jakožto tělu: Jako pavouk stojící uprostřed pavučiny cítí, když moucha náhle poruší některé její vlákno a hned tam rychle běží, jako by ho přetnutí vlákna bolelo, tak duše člověka rychle běží tam, kde je nějaká část těla poškozena, jako kdyby nesnesla poškození těla, se kterým je pevně a úměrně spojena.]

Překlad podle rukopisného čtení (5./6. řádek):

       [... a hned tam rychle běží, jakoby trpěl ‹ starostí› o dokonalost vlákna,...]

       Tento nedlouhý příklad je od Stratóna, Ainesidéma a Hérakleita,
       neboť i oni sami si všímají jednoty duše, která je rozptýlena v celém těle
       a všude je sama sebou jako vanutí zvuku dutinou píšťaly,
       a tak rozličnými způsoby vyzařuje skrze smysly,
       nejsouc ani tak oddělená, jako spíše rozdělená.

Tertullianus, De anima 14
(Viz též Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos VII, 349 - 350; VII, 127; VII, 130)